Vše je napsané ve hvězdách... musíme v nich však umět číst a věřit.

My decide is the right one, I guess

4. listopadu 2010 v 22:28 | Mash!nkaB00M |  Něco, co považuji za nezbytné v mém životě
Myslela jsem, že to bude na pokračování, pak jsem to ale seškatulkovala pod vlivem okamžiku a na ten - podle mě nádhernej - konec jsem přišla, až když jsem ho psala. Mimochodem, pod ním nečekejte žádnou sviňárnu, je to čistá romantika a moc hezké uvolnění od všech těch sad-endů a katastrof a věcí, které vás donutí si na konci začít rvát vlasy nebo se chechtat ještě týden po tom, co si na to vzpomenete. Ee. A myslím, že u takovýchto konců ještě chvilku zůstanu, je to hezké a potřebuji to, mám v žaludku pocit á la Potřebuji happy-end, fňuk. A teď už čtěte.


Můj život je k ničemu.
Za nic mi nestojí tady bejt, snad jenom že kdybych se o něco pokusil a nepovedlo by se mi to, můj téměř dvanáctiletý bratr Mikey by se z toho nejspíš posral a měl z toho trauma dokonce života, tak je na mě závislej. A máma by mě za to nenáviděla.
Tak přežívám, docházim do osmý třídy (Než se začnete otravně ptát, ano, propadl jsem!), v jednom kuse něco někam čmárám a už čekám na svoje patnáctiny, který budou za dva tejdny, aby se v mym životě konečně něco začalo dít.
K nám do třídy chodí úchylové, bárbíny, pozéři, hip-hopeři, frajeři, kreténi i rádoby vtipálkové, pro mou smůlu jsem ale já zůstal tak trochu na ocet. Šikana neni tak hrozná, občas si ze mě utahujou, sou ale všichni tak posraný, že mi stačí se na ně blbě podívat a hned se zarazej. Ha, je docela prdel vidět, jak si myslej, že sem schopnej je zabít. A přitom je to takovej kec!
Vždycky sem uvažoval, jestli nejsem tak trochu bisexuál. Vždycky sem si přál vyzkoušet si líbat se s klukem, ale nehledám v tom nic hlubšího. Chci trochu experimentovat, z tohohle všedního života se mi zvedá kufr.
S podepřenym obličejem sem tupě zíral na učitelův výklad, ačkoliv jsem teď na nějaký zasraný mocniny absolutně nemyslel. Od posledního zvonění mě dělí jenom pár minut a jestli něco můj spolusedící řekne, šeptne nebo se zeptá, tak mu zakroutim krkem. Skoro sem brečel štěstím, když se minutová ručička na hodinách posunula o další kus.
"Gerarde?" zašeptal kdosi a šťouchnul mě do ramene. Jelikož sem přesně věděl, kdo to je, jen neochotně sem potlačil nutkání vyškrábat tomu debilovi oči a otočil sem se.
"Co chceš? Zase?" ceknul sem a černovlasej kluk vedle mě zved obočí.
"Moh bych s tebou po škole mluvit?" Panebože.
"Hmm, fajn," řek sem znuděně a kluk se usmál. Moment... počkat! Von se... no ty vole. Trochu nechápavě sem se na něj kouknul. S mym ksichtem by to však mohlo vypadat docela divně, takže se ten kluk docela leknul a úsměv vymizel.
Když zazvonilo, trhnul sem sebou a rozbolela mě hlava. Tenhle zvonek sem nesnášel a to sem ho musel poslouchat ještě o rok dýl! De to fakt do sraček.
V klidu sem si zabalil věci, ten kluk netrpělivě přešlapoval už napůl vykročenej. "Dělej, vole!"
"No jo furt," zamumlal sem směrem k Frankovi a hodil si tašku na záda. Strčil sem si ruce do kapes a vykročil.
Frank šel vedle mě a udržoval vlažnou konverzaci, zatímco jsme kráčeli směrem k našemu domu. Tam sem se zastavil, už sem se málem loučil, když Frank zbledl a začal ze sebe tahat: "Myslim, že bych ti to měl říct."
"A co?" Frank zblednul, až sem se skoro lek, že umře. Jako by z něj vyprchal celej život. Měl úplně suchý rty a pod očima kruhy, jako by několik nocí nespal. "Vypadáš fakt hrozně, Franku. Děje se něco? Vim, že někdy mívám chutě tě zabít, ale nikdy bych to neudělal. Hej," řek sem s povzbudivym úměvem a trochu mu zakvedlal loktem. Furt se mi nedíval do očí. V tu chvíli mě napadlo - je možný, aby někdo zhebnul ve stoje? Protože přesně tak Frank vypadal.
"...miluju," zasípal Frank a podíval se mi zpříma do vočí. Málem sem se na místě posral, to vám povídám. Bylo to fakt děsivý.
"Koho? Co? Ty vole, Frankie, neděs mě," řek sem a Frank se mi málem složil do náruče. Jeho hubený nožičky pod nim selhaly a já do jen taktak chytil, aby to nenabral ciferníkem přímo do betonu. Otočil sem ho a viděl sem, že je v bezvědomí, tak sem ho čapnul ještě pod kolenama a pádil s nim domu.
Asi sem měl fakt zavolat tu nemocnici, ale... náš barák byl blíž. To zařizování, zjišťování... brr. To sem si ho radši chtěl nechat doma.
Položil sem ho do svý postele, sundal mu džíny a mikinu, který na něm stejně držely jen o svý vlastní vůli. Přikryl sem ho a sed si vedle něj na kraj postele, sledoval, kdy se probere. Do prdele, mít tu kapačky, už je má. Bylo mi ho líto.
Dveře zavrzaly, tak sem se otočil. Že bych je nedovřel?
Zpoza zpola otevřenejch dveří čouhal kus Mikeyho hlavy. Hned mi to bylo jasný.
"Co se děje, Mikey?" usmál sem se co nejvíc přívětivě, jak sem dokázal.
"Co tu dělá ten kluk?" řek a ukázal prstem na Franka.
"Je...eh...v bezvědomí. Nemocnej. Moc, asi umře. A teď vypal, nebo chcípneš i ty," zastrašil sem ho a vycenil na něj zuby. Zaječel, až mě to bolelo, pak přestal a zdrhnul. Musel sem se uchechtnout.
Pak sem uslyšel prásknutí dveří a pištivej hlas mýho bratra: "Mami, mami! Gerard má v pokoji mrtvólúúú!" Podle dupavejch zvuků sem soudil, že kolem mámy poskakuje jako na péru. Protočil sem oči.
Během pěti minut vešla máma do mýho pokoje a přešla k posteli, kde ležel Frank. Úplně klidně, věděla přesně, že Mikey zase kecá. A že ho já strašim. Stará známá písnička.
"Co mu je?"
"Nevim. Povídal sem si s nim, doprovodil mě až před domovní dveře, pak něco píp a složil se mi do náruče."
"Hmm. Máš telefon na jeho rodiče?" zeptala se. Zavrtěl sem hlavou, pak sem ale z jeho kapsy vytáh mobil a zamával s nim. Máma přitakala a odešla.
Zavolal sem jeho rodičům a řek jim, co se stalo. Byli to milý lidi, ale nějak sem cejtil, že mi nevěřej, tak sem jim dal ještě mámu a tý se povedlo je ukecat, aby ho nechali tejden u nás. Když bude ještě v pátek v bezvědomí, řekli, dejte ho do nemocnice. Souhlasil sem s nima.

Zaplaťpánbu se ale ve čtvrtek Frank probral, něco zamumlal a zase zavřel oči, otočil se na bok a další tři hodiny chrápal. Po těch třech hodinách se na mě podíval, celej jeho bílej obličej se zbarvil doruda a otočil hlavu. Ah, kruci. Asi sem měl nejdřív vylízt z postele, aby se nelek. Musel sem totiž do tý doby spát vedle něj, což mi sice nevadilo, nebyl sem si ale jistej jeho pocitama. Každopádně aspoň sem se ulil ze školy, máma mi dovolila zůstat ten tejden doma a starat se o něj.
V pátek ráno sem se docela překvapeně probudil a zjistil, že se mi Frank choulí hlavou v hrudi v náruči a lehce se třese. Po pár minutách mi došlo, že Frank pláče.
"Franku? Franku, proč pláčeš?" zeptal sem se ho něžně a odstranil mu prameny vlasů z obličeje. Bylo mi divný, že na mě tak nalepenej ležel, věděl sem ale, že potřebuje utěšit. Zase tak tupej a chladnej nejsem, hahaha. Tak sem ho objímal a čekal na odpověď. Ty vole, ten si dává načas.
"Gerarde, já..." Zved ke mně hlavu a já viděl jeho ubrečený voči, černý prameny vlasů kolem obličeje a ouzký rty pootevřený, jak se odhodlával něco říct.
"Neboj se, řekni mi to," povzbudil sem ho a pohladil po vlasech. Vypadal, že to potřebuje, a já vycejtil šanci, jak vyzkoušet dotýkat se kluka.
"...Mám tě rád, Gerarde," zašeptal Frank a posunul se na posteli tak, aby měl svůj obličej proti mýmu a prohlížel si můj trochu šokovanej ksicht. "Moc rád."
Chvíli sem na něj čuměl, ani sem se nenadechoval, pak sem se zvednul do sedu, ale furt sem se na něj díval. "Takže...?" ujištoval sem se.
"Jo..." Frank odvrátil pohled. To mi stačilo, pochopil sem to. Vstal sem z postele a přešel k oknu. Zděšeně sem se díval z okna a za chvíli ucejtil Frankovy ruce na svym hrudníku. No to mě poser...
Nebránil sem se, jenom sem se k němu otočil. To neni možný! Všechno mi do sebe okamžitě zapadalo. Ten úsměv, ty mdloby, když sem mu řek Frankie... Ta bledost, když se mi pokoušel říct, že mě miluje. No do prdele.
Mezitim mě Frank pevně objal a znova mi plakal do hrudi, když viděl, že jenom stojim a nejsem schopnej slova. Vim, že věděl, že mu nepudu zrovna vstříc, ale i tak to pro něj byla rána. Jenom sem ho nepřítomně hladil po zádech a viděl husí kůži, která se mu na zádech tvořila. Ježišikriste, tenhle maník mě fakt chce.
Chvíli sem přemejšlel. Pak sem ho zas odved k posteli, posadil si ho na klín a dal tý malý hroudě neštěstí pusu na čelo. "Já tě mám taky rád, Frankie," řek sem a utřel mu slzu z oka. Z jeho velkýho, krásnýho, moudrýho a hloubavýho oka. "Moc rád."


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ewqua Ewqua | Web | 6. listopadu 2010 v 9:54 | Reagovat

Dobře ty ^^ nádhera

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama