Vše je napsané ve hvězdách... musíme v nich však umět číst a věřit.

Dragon Age - Od vzpomínek k hrobu

20. dubna 2010 v 17:33 | Mash!nkaB00M |  Něco, co považuji za nezbytné v mém životě
Tak miloval a nedostalo se mu lásky. Tak věřil a nedostalo se mu víry. Tak prosil a nedostalo se mu vyslyšení. Tolikrát se modlil a nedostalo se mu vykoupení.
Seděl u stolu a styděl se sám za sebe. Zradila ho. Miloval ji, jak nejvíce uměl, a přesto dala přednost svůdníkovi před někým, kdo jí věnoval to"poprvé". Prohrábl si vlasy a podepřel si hlavu rukou. Po tom všem, co jsme si přožili... Mě zradila?
Vzpomínal na její tvář. Skoro si ji nevybavoval, ale věděl alespoň základní body. Temně hnědé oči a světlé vlasy... Opálená pleť a masivní zbroj vždy po ruce. Nikdy by si nepomyslel, že se pod tou zdánlivě tvrdou slupkou vlastně skrývá křehká duše, snadno zranitelná... A přesto tvrdá jako kámen.
Zradila ho, když svolila, aby ten netečný vrah vstoupil do jejich řad. Ne, už nikdy nikomu nepřizná, že je - byl - šedým strážcem a milencem hrdinky Fereldenu. Jeho doba pominula. Promasíroval si spánky a zavzpomínal...

Kráčeli vrstvou sněhu a Alistair, tehdy ještě zamilován a šťasten, poznával v troskách chodby, po kterých chodili nyní již mrtví hrdinové, co bránili Ostagar. V ústech mu vyschlo a dělal se mu knedlík v krku. Ale ne. On nebude plakat. Ne nyní, když se na něj spoléhá.
A pak strnul v šoku, stejně jako ostatní. Morrigan nedala ničím najevo, že by se nějak zvlášť lekla, jen vyděšeně zírala. Leliana si rukou zakryla pusu. Ale jen jediný člověk, právě ten, od kterého by to Alistair nikdy nečekal, se rozplakal. Rekka.
"To je...?" zašeptala Leliana. Alistair přikývl.
"Ano. To je... to je můj bratr, král Fereldenu, Cailan Theirin." Stáli a dívali se na zkrvavenou mrtvolu čerstvého krále. Rekka zjevně neunesla pohled na tu smrt, na tu dlažbu pokrytou nevinnou krví a král vystaven napospas hnilobě byl vrchol. Položila si hlavu do dlaní a složila se. Nevědomky se jí otřásala ramena a hystericky vzlykala. Odvrátila pohled. Na tohle se nemůže dívat, opravdu ne.
A právě tehdy Alistair pochopil. Věděl, že zbroj nezakryje křehkost a zranitelnost, že to srdce uvnitř nemá tolik výdrže jako tělo. Díval se na Rekku, na její záda, jak stála a hleděla dolů přímo na bojiště. Po nějaké chvíli tasila meč. Alistair se trochu vylekal, jestli se nechce zabít nebo se vrhnout z toho mostu.
"Pojďme... Sundejme... Sundejme ho z toho... té věci. A pak půjdeme zmasakrovat ty zrůdy, co to provedly." Rekka si otřela poslední slzy. Společnými silami sejmuli Cailanovo tělo s tou největší opatrností. Alistair si všiml, že se při tom Rekka na to tělo ani jednou nepodívala...

Tak proč tedy nechala žít jeho vraha? Toho, který přenechal Jeho Výsost krutému osudu a jisté zkáze?
Otázky mu běhaly v hlavě jedna za druhou a on si s povzdychnutím pomyslel, že se to stejně nikdy nedozví. Už nikdy. Zemře zde, na míle daleko od ženy, se kterou chtěl prožít svůj život, a na míle daleko od všech míst, kde s ní byl...
Možná to tak bylo dobře. Zradila ho, on nepřijal ten osud, vzepřel se mu a nyní na něj doplatí. Možná se jen zbytečně trápil. Podkopla mu nohy a on se přes to nedokázal přenést. Utekl. Prchl z její náruče, nechal ji napospas osudu v tom nejdůlěžitějším bodě. Měl by ji nenávidět, a přesto...
Nebylo možné zapomenout. Nemohl zapomenout, jak toužil, jak chtěl. A tak se upíjel, aby na to nemyslel. Aby si užil života, který byl před ním... Života, který byl zkažený. Zkažený láskou.
Pevně zavřel oči, aby zabránil průchodu nových slz. Promnul si oči a pak je otevřel. Byly uslzené, ale netekly z nich slzy.
Pohlédl na svůj štít pověšený naproti jeho stolu. Templářský erb, nyní už ošoupaný a skoro neviditelný, se na něm skvěl jako připomínka krve, kterou nasál. Kolikrát už vystavil tento erb zplozenci a silou, o které ani nevěděl, a srazil ho jím? Bylo mu z té vzpomínky do pláče. Pokaždé, když zplozence srazil k zemi, totiž tomu přihlížela ona.
Odtrhl pohled od jeho starého přítele a znovu se zahleděl na stůl. Bylo těžké nevzpomínat na něco, čemu obětoval celý svůj život. Nevěděl, jestli zde má umřít, tady, nikoliv v Rekkiině náruči, nebo připlout lodí zpět a přihlížet její slávě. Přihlížet. Dívat se, jak ji lidé vyzdvihávají do oblak, jak ji oslavují a konzultují o její budoucnosti i minulosti. Slyšet ze všech stran ty chvály i pověsti, legendy i drby. Ano, to by mohl zkusit.
O několik dní později si obstaral dlouhou kápi i plášť, jinou zbroj a loď. Na tu nastoupil a přikázal kapitánovi, aby ho zavezl k oblasti, kde se objevuje šedá strážkyně, nyní už velitelka. Kapitán přikývl a vydal rozkaz otočit loď k Denerimu.

O další týden později dorazili k břehům Denerimu. Vystoupil ven a kochal se tím pohledem. Bylo to to město, které si pamatoval. A on věděl naprosto přesně, kdo zapříčinil, že to město stojí.
"Když půjdete po Poutníkově cestě, dostanete se do Šedé tvrze, pane," oznámil mu kapitán, marně nahlížeje pod jeho kápi. Alistair odvrátil hlavu a srazil si kápi víc do čela.
"Co je v Šedé tvrzi?"
"Velitelka Šedých strážců, pane." Alistair se pod kápí zamračil. Na čele se mu začaly sbíhat kapky potu, protože slyšel podezíravost v kapitánově hlase.
"Tam nepotřebuji. Děkuji za odvoz. Tu máte dva zlaťáky. Kéž nad vámi Stvořitel bdí i nad vodou." rozloučil se krátce, vlepil kapitánovi dva zlaťáky do dlaně a ostrým krokem vyrazil pryč.
Vyrazil po Poutníkově cestě, ale nezamířil do Šedé tvrze. Amaranthine mu přišlo jako lepší útočiště. Byla menší pravděpodobnost, že se s ní setká, a mohl se ztratit v davu. Daleko lepší.
Usedl ve zdejším hostinci a opatrně odposlouchával ostatní.
"Šedá strážkyně má přijet za pár dní. Někteří dokonce, říkají, že již dnes!" Alistair nastražil uši. Rekka? "Prý má zářivě skvoucí vlasy jako slunce a oči jako výtažek ze stromu v Breciliánském lese. Něco ti povím - myslím, že je víc než to." Muž, kterého Alistair poslouchal, třískl džbánem do stolu. "Ale kdo ví? Třeba to bude obyčejná žena jako každá jiná..." Nebude, pomyslel si Alistair. Pro mě nikdy nebyla. Muž si povzdychl. "Co si myslíš o té zvěsti, že je nakažená a co nevidět zemře?" Muž proti němu si usrkl ze svého džbánu.
"Myslím, že je to pravda. Měla až moc štěstí na to, aby měla štěstí teď. Nechť najde u Andrasty klid. Můžeme jen doufat, že ji někdo ušetří a nebude dlouho trpět." V Alistairovi hrklo. Nákaza? Může to být jen zvěst, připomněl si pak. Uklidni se.
Vyšel z hostince. Slyšel už dost. Nyní může jen čekat, až přijede a on ji poprvé po dlouhé době uvidí. Neplánoval si svléknout kápi dřív, než bylo nutné.
Našel si pokoj v jiném hostinci a ubytoval se tam. Ještě než usnul, zarývala se mu ona nemoc do srdce velkými písmeny.

Po několika dnech, kdy se dozvěděl o všech jejích činech mezi osvobozením Loghaina a jeho příjezdem do Amaranthine, konečně přijela.
Mnoho lidí postávalo kolem příjezdové cesty do Amaranthine a pokřikovali hesla a motta. On sám se postavil do předních řad, aby viděl, ne však na nějaké nápadné místo. A pak uviděl vozy. Vozy, před kterými kráčela ona.
Nepamatoval si, že by někdy byla takhle krásná. Vlasy, dříve vždy plné zplozenecké krve, nyní byly čisté a neporušené. Pleť, na které se uchytávaly kapky krve, nyní je zářila a třpytila se. A rty, dřív popraskané, bledé a ostré, nyní představovaly rudou linku tvaru luku. Alistair zadržel dech úžasem.
Mávala lidem a on viděl, jak ji zbožňují. Nedokázal se vysvětlit, proč je náhle tak šťastný, když ho ze všech stran ovál ten křik a nadšení lidí. Byl šťasný za ni?
Jak kráčela uličkou z obou stran obklopenou lidmi, trochu nadzvedl svou kápi, neměl ale v úmyslu ji svléci. Očima si prohlížela všechny její příznivce a pak zavadila rozzářenýma očima o ty jeho.
Na tu vteřinu, kdy mu hleděla do očí, si byl jistý že ho poznala. Navenek nedala nic znát, stále se usmívala, ale on, on viděl v jejích očí slzy. Náhle vědět, jak moc toužila se k němu rozeběhnout, obejmout ho a vše mu odpustit. Odpovídal jí pohledem plným sebekajícnosti prosícím o odpuštění. Její oči se na chviličku přimhouřily. Viděl, že mu odpustila. Všechno. Viděl na spodní straně jejího oka tvořící se slzu. A i on cítil, jak se neubrání nutkání setřít lehce slzu z jejího karamelového oka a polibku na ty rudé rty, nyní pevně sevřené. Srdce se mu rozbušilo a on už byl napůl rozhodnutý, že za ní vyběhne, když...
Odvrátila oči.
Ještě dlouho za ní hleděl, s rukama svěšenýma podél těla a obličejem bílým jako stěna. Bolelo ho tak u srdce, že zatoužil vyběhnout a zakřičet. Zakřičet na ni, na její ztrácející se postavu a vztyčenou ruku na pozdrav. Jakmile se mu dostala z dohledu, zarazil si kápi do obličeje a vyšel zpět do pokoje, kde se ubytoval.
Druhý den vyrazil znovu do hostince, aby zjistil, jestli si lidé jejich očního kontaktu nevšimli. Kdyby věděl, co se dozví, nechodil by tam...
"Už jsi to slyšel?" špitl kdosi u vedlejšího stolu.
"To o šedé strážkyni? Možná, podle toho, co myslíš."
"Prý je na smrtelné loži. Sténá a volá prý právoplatného nástupce trůnu, což je sice Anora, ale ona chce prý krále! Věřil bys tomu? Doktoři říkají, že už blázní. Má vysoké horečky." Alistair zbledl. Rekka... chce jeho?
Vyšel ven a okamžitě zamířil tam, kde tušil, že bude. Kaple Naší Paní Spasitelky.
U vchodu do kaple stáli dva templáři. Zamířil k nim.
"Je tam šedá strážkyně?" zeptal se a už měl nakročeno, že vejde, když ho oba zastavili a namířili mu čepel mezi žebra.
"Nikam, zahalený muži! Nesmíme tě tam pustit." zarazili ho a odstrčili, až musel o pár kroků ustoupit. Když na něj i nadále mířili mečem, Alistair se otočil a sešel ze schodů, které ke kapli vedly. Sedl si na poslední dva schody a podepřel si hlavu do rukou. S nemilým překvapením zjistil, že začíná sněžit.
Sníh? Tady? Ach Stvořiteli, jak já tě občas nenávidím. Zvedl hlavu k nebi. Sníh se začal pomalu, ale jistě zhušťovat, stále však nechumelilo, jen romaticky padaly vločky. Alistair mohl jen doufat, že uvidí otevřít dveře a z nich vyjít Rekku, šťastnou a hrdou, tak jako předešlý den. Postavil se. Alistair vyšel znovu po schodech, a v tom se dveře otevřely.


Dveře se otevřely a z nich vystoupila ctihodná matka. Mířila ke schodům se svěšenou hlavou a neodpovídala na jeho prosby, otázky i výkřiky. Stále jen šla, zlomená se slzou na krajíčku. Velký zvon pověšený nad kaplí začal zvonit.
První úder. Alistair stále nechápal, co se děje, dveře se zavřely. Druhý úder. Templáři sklonili hlavy, meče namířili k zemi. Třetí úder. Ctihodná matka sešla ze schodů, ještě jednou se otočila na kapli. Alistair uviděl na její tváři jednu osamělou slzu. Čtvrtý úder. Ctihodná matka se otočila a vyrazila dál. Pátý úder. Alistairovi se rozbušilo srdce a zatěkal očima po kapli. Co se tam k čertu děje? Šestý úder. Sevřel ruce v pěst. Mohl nyní jen čekat. Sedmý úder. Osmý úder. Devátý úder. Dlouho se pak nic neozývalo. Alistair si přehodil kápi přes hlavu a měl v úmyslu odejít pryč, když...
Desátý, jedenáctý a poté táhlý, skoro nekonečný dvanáctý úder. Alistair strnul uprostřed kroku. Otočil se znovu na kapli, sundal si kápi a vyděšeně hleděl na pomalu se otevírající dveře.
Kdyby mu potřeba plic a srdce neřekla, ať se nadechne, dozajista by se už nenadechl. Šok ho přimrazil k zemi a vzduchem pomalu létaly vločky, jako by se nic nedělo. Jenže dělo. Děl se zlomový bod Alistairova života, něco, co mu navždy rozpoltilo srdce na dvě poloviny. Z kaple šest templářů vyneslo černou hrobku, na kterou se téměř okamžitě přilíplo pár vloček. Za nimi i před nimi šlo pár sester z Oltáře.
Alistair nepotřeboval ujistit, čí ta hrobka je. On to věděl. Věděl to už od samého začátku.
Kdesi za ním se město proměnilo v tichou, truchlící vesnici. Když se otočil, lidé stáli na ulicích a jen přihlíželi, jak nesou hrob hrdinky Fereldenu, velitelky Strážců, osvoboditelkyně golemů a vlkodlaků. Ženy, která pro Alistaira znamenala více, než si kdo mohl představit.
Alistair si hodil kápi přes hlavu a vydal se za hrobkou, tam, kde tušil, bude slavnostní pohřeb a rozloučení jejích nejbližších. Zastavil se a zaváhal.
Mám tam jít? Mám se vystavit šokovaným pohledům ze strany těch, co mne znali, a otázkám, kde jsem byl? Mám jim povědět svůj příběh plný lásky, pláče i zloby? Vločky dopadaly jedna za druhou a čekaly, až se samy rozpijí a byť jen trochu smáčí jeho plášť. Po chvilce nerozhodnosti pak ale zapomněl na své obavy a vyrazil za černým hrobem, pod jehož stříbrným křížem spočinula Rekka. Krásná, bystrá a křehká Rekka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaké chcete, abych psala povídky?

Hlavně vtipný! xD 25.8% (17)
Romantický <3 16.7% (11)
Fantasy >:3 34.8% (23)
Kresli mangu x) 13.6% (9)
Napiš knihu o čemkoliv =o) 9.1% (6)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama