Vše je napsané ve hvězdách... musíme v nich však umět číst a věřit.

Dragon Age - Hejno vran

20. dubna 2010 v 17:34 | Mash!nkaB00M
"Zvládla jsi to, šedá strážkyně." ujistila ji královna Anora. Byla ráda, že se nakonec rozhodla, že zvolí Anoru královnou bez krále a Alistaira nebude nutit do královských povinností. Věděla, že to rozhodnutí bylo jasné již od začátku Sněmu. 
V honosném plátovém brnění, které si sama vybrala, pomalu sešla ze schodů. Ostýchavě se rozhlédla kolem sebe. Všichni na ni upírali zrak, tak, jak se na hrdinku Fereldenu slušelo. Vykročila po rudém koberci a pohovořila s ostatními z jejího týmu, s těmi, co s ní zůstali až do hořkého konce. Zvlášť si ale užila rozhovor s Alistairem. Po oné noci, kdy proklála mečem hlavu arcidémona, se stal jejím nejlepším přítelem. Přítelem, kterému mohla říct vše, ale nic víc. Občas, když vyslovila ono "jsi můj nejlepší přítel, Alistaire" uviděla tu potlačovanou lítost, však v tak malém množství a krátce, že tu myšlenku raději zahnala. Dohovořila s Alistairem a vydala se k ostatním.
Zrovna kráčela k Lelianě, když jí v cestě zastavil ten zvonivý smích, jaký často slýchala. Otočila se. Byl tam Zevran.
K Zevranovi ji nepojilo nikdy nic víc než týmové poražení Nákazy - nebo v to alespoň doufala. Přesto si poslední dobou všímala onoho záblesku v očích, ze kterého nic nevyčetla. A přesto se k Zevranovi chovala pouze jako k nájemnému vrahovi, který ji - podle jejího mínění - balil. Oblbnul tak určitě spoustu dívek, pomyslela si, jenže mě ne.
Za několik minut byla připravena vidět všechny ty, kteří prahnuli vidět svou hrdinku. Jedna ze stráží rozevřela dveře dokořán a nechala bájnou šedou strážkyni, městskou elfku a hrdinku Fereldenu, Missiliu, aby hrdě vkročila do zástupu obyvatel země, kterou zachránila.

Okamžitě, jak Missilia vstoupila na denní světlo, polila sluneční záře naleštěnou dračí kost a světlo se odrazilo jako zrdcadlo. Světlo ji udeřilo i do očí, takže byla přinucena přivřít oči, než mu navykla. Měla bledý obličej a zelené oči, nyní krásně se třpytící jako drahokamy. Karamelové vlasy měla jako vždy vyčesané do vysokého drdolu, aby vynikly její špičaté uši. Nechtěla, aby si mysleli, že je ledajaký shem, ale elfka z Elfí Odluky, která se z vynuceného sňatku vypracovala až k arcidémonovi.
A pak to propuklo. Lidé křičeli, vrhali si na ni, chtěli se jí dotknout. V první chvíli to v Missilii vzbudilo strach a leknutí, hned na to se ale zapojila do davu. Splynula s nimi, smála se i vzpomínala, ohlížela se i hleděla přímo před sebe. Lidé i elfové všech věků se jí chtěli dotknout, pohlédnout jí do očí, aby měli o čem vyprávět svým dětem a vnoučatům. Vnímala to nadšení, tu radost z toho, že přežili to nejhorší. A tam, mezi davem, zahlédla Missilia i Shianni...
Stála stranou a dívala se na ni se slzou dojetí v oku. Missilia se k ní protlačila davem a stanula před ní.
"Takže jsi to nakonec dokázala," zašeptala, přesto ale ve vřavě byla slyšet. Missilia jí věnovala široký úsměv.
"Ano." Rozhlédla se kolem. "Zachránila jsem Ferelden a pomstila jeho krále." Odmlčela se. Její sestřenice na ni hleděla s neskrývanou pýchou, lid kolem ní proudil sem a tam, šťasten, že je naživu,... Vše bylo, jak má být. Pohlédla na oblohu.
Zpoza černých stromů, snad tam, kde začínal Breciliánský les, vzlétlo v uspořádaném trojúhelníku hejno vran. Vran černých, nepříjemně proklávajících přívětivé nebe a stoupajících k slunci. V nepovšimnutí, pouze za doprovodu Missiliiných očí se ztratily v dálce. A pro tu chvíli Missilia věděla..., že Nákaza ještě zdaleka neskončila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama