Vše je napsané ve hvězdách... musíme v nich však umět číst a věřit.

Dragon Age - Buďte silní

20. dubna 2010 v 17:37 | Mash!nkaB00M |  Něco, co považuji za nezbytné v mém životě
"Vem rozum do hrsti, mágu. Skutečné zkoušky nikdy nekončí."

Vymrštila se do sedu. Celá zpocená ležela ve svém stanu a nic nevypadalo podezřele. Jako vždy.
Sny o její Trýzni ji provázely tak dlouho, že už je přestala počítat. Hubenými a bledými prsty si probrábla havraní vlasy a začala se oblékat. Bylo jí úplně jasné, že dnes už neusne.
Když vyšla ze svého stanu, zjistila, že je ještě tma. Oheň u jejich tábořiště byl vyhaslý a vše osvětlovaly jen zabloudilé sluneční paprsky slunce za obzorem. Vlastně ani nevěděla, co dělat, v noci, kdy by ještě snídaně pro ostatní členy týmu mohla zkysnout a všichni ještě spali. Nasnídala se sama a pak vyrazila kamsi... kam ji nohy zavedly.
Když se opatrně vyšplhala na kopec, kde byl krásný výhled na vycházející slunce, Eandar se posadila a sledovala, jak se kotouč světla pomalu vyhupuje nad obzor. Chvíli jen seděla a přemýšlela o Kruhu mágů a prvním čaroději, když za ní zašustilo křoví. Rychle se otočila.
"Kdo je tam?" řekla nejistě, ale hlasitě, aby ji dotyčný slyšel. Několik vteřin se nic nedělo, pak se ale zpoza křoví vynořila postava. Eandar nemohla uvěřit svým očím. "Jak..." Zadrhla se uprostřed věty, protože jí došla slova.
"Jsem tu už nějakou ch-chvíli. Já... Schoval jsem se, když jsi p-přišla." promluvila ostýchavě postava a rozhlížela se po okolí, jen aby nemusela hledět Eandar zpříma do očí. "M-Můžu si přisednout?" dodal.

"Jistě," odpověděla Eandar tak ledabyle, až se Cullen zastyděl. Nesměle si přisedl a chvíli jen tak seděli, bok po boku, a dívali se na horizont.
"Cullene," Skoro sebou škubl, když vyslovila jeho jméno, "chodíš sem často?"
"Ano...," řekl a pak dodal: "Prakticky každý den." Cullen se na ni zadíval. Bylo to pro něj snažší, protože ona se nyní plně věnovala krésnému východu slunce, než aby se divila jeho zkoumavému pohledu. Má oči jako Irving, blesklo mu hlavou a vzpomněl si na prvního čaroděje. V jiných ohledech byla ale úplně jiná. Měla černé polodlouhé vlasy, zakrývající její bledou tvář a tetování azurové barvy. Tmavé plné rty a bledá mladá pleť. To byl důvod, proč se Cullen tak moc stavil proti tomu, aby ji zabil, a proč se mu tak zapsala v paměti.
Všimla si jeho pohledu a ohnivé oči se do něj zabodly. "Na co koukáš?"
Na to, jak jsi krásná. "N-Na nic," odbyl ji s úsměvem a odvrátil pohled. Byl rád, že na sobě v tuto denní dobu nemá tu těžkou zbroj, kterou templáři nosili. Ze zamyšlení ho vytrhlo, že si Eandar poposedla. Směrem k němu. Vyvedlo ho to z míry.
"Co to d-děláš?"
"Proč na sobě nemáš tu templářskou zbroj?" Ignorovala jeho vychrlenou otázku a pohladila látku na jeho hrudi spíš zaujatě, než svůdně. Odkašlal si a snažil se předstírat, že mu to není nepříjemné.
"Je těžká. Na takovéhle... vycházky není zrovna..." Zadrhl se, když mu zajela do záhybů šatu v oblasti srdce. "...vhodná." dořekl rychle. Vyňala svou ruku zpod jeho oblečení a přikývla. Měl pocit, jako by i s rukou vytrhla jeho srdce. Polkl, aby se vrátil do reality.
"Aha," Otočila se k němu půlkou těla. Cullen se snažil nevnímat pocity a emoce, které se v něm shromažďovaly. "Poslyš, a co kdybych teď udělala tohle?" Vlípla mu polibek na tvář tak nečekaně, že zapochyboval, že ovládne svou touhu přidržet si ji u sebe. Chvíli mlčel a když si byl jistý, že ovládne svůj hlas, promluvil.
"A co?" Překvapila ho rozvaha jeho hlasu.
"Co cítíš?" Byla to ožehavá otázka, a tak ji položila ještě provokativněji, protože věděla, že se Cullen jen tak nerozhoupe. "Co bys teď nejraději udělal?"
Cullen ztěžka polkl. Odehrávaly se v něm všelijaké pocity, jen ne ty, jaké by měly. Váhal nad možností zatratit nejúžasnější dívku svého života a zasvětit se jen a pouze Stvořiteli a risknout jakýkoliv trest jen pro to, aby mohl být s ní.
"Ty to nevíš?" začal opatrně. Nejsi ani rozhodnutý a už mluvíš. Výborně, Cullene, tvé chování ti zadělává na pořádný problém.
"Tuším." Naklonila hlavu a ještě víc si k němu poposedla. Mlčela. Čekala na odpověď.
"Tak se to teď dozvíš určitě," zasmál se a divže se nezarazil, když uslyšel, jakou vyrovnaností čiší jeho hlas, ačkoli on sám se skoro klepal. Nahnul se k ní a políbil ji na rty. Pak se ale odtáhl. Sice neochotně, ale byl si jistý, že by ho to pronásledovalo do konce jeho života.
"Co se děje?" šeptla skoro lítostivě. Předklonil se a opřel si lokty o kolena.
"Myslíš, že můžu?" podíval se na ni. V jejím obličeji se zračilo zklamání, které ale po otázce vyprchalo v uvědomění.
"Bojíš se, že se to někdo dozví?" Nereagoval. Náhlý závan větru jim lehce prohrábl vlasy. "Pak ti řeknu jen jedno," řekla, naklonila se k jeho uchu a poslední slova šeptla. "Pojď za mnou a nikdo se to nedozví, tomu věř." Vzala ho za ruku a odtáhla do křoví. Nebránil se. Nechtěl se vzpírat někomu, po kom celé ty roky vlastně toužil.

Vrhla se na něj hned, co byli z dohledu. Rty se dotýkala jeho, jen lehce. Rozklepaly se mu ruce a objal ji. Vychutnával si ten pocit, že konečně pocítí onen slastný pocit intimního styku s ženou, na něž tak dlouho čekal. Nechal ji, ať si s ním dělá, co chce, a nelitoval. Sledoval její obličej, to vzrušení, jak se chvěla... To vše ho na ní přivádělo k šílenství. Nechal se unášet přítomností a na budoucnost, ve které tento nádherný okamžik pomine, úplně zapomněl.


"Kde jsi byla?" oslovil ji Zevran, když se vracela.
"Proč se zajímáš?" Zevran pokrčil rameny. Ani ho to nezajímalo, byla to jen řečnická otázka. Pak si všiml nakrčeného kusu roucha v oblasti pánve a lehce zpocených vlasů... a na jeho tváři se objevil široký úsměv. Střelila po něm pohledem a špitla: "Nikomu se o tom slovem nezmíníš, jasné?" Zevran ovládl touhu ji pohladit po pozadí a úsměv se mu ještě rozšířil. Pak neurčitě trhl rameny, přičemž zavřel oči. Když je zase otevřel, Eandar měla asi dva milimetry nos od jeho a naštvaně si ho prohlížela. "Zevrane..." zavrčela.
"Dobře, nikomu to neřeknu, spokojená?" Zvedl ruce v náznaku míru. "Jenom si narovnej to roucho, vypadá to vážně divně." Bez dalšího slova se otočil a šel si po svých.

Stále mu vrtala hlavou minulá noc. Cítil se provinile a nevěděl, jestli to templář vůbec udělat může. Trápilo ho to.
Stále však dělal své povinnosti, aniž by se o tom někomu slůvkem zmínil. Pečlivě to tajil a neměl v úmyslu se s tím někomu chlubit. Bylo to jeho osobní potěšení, o které se neměl s nikým podělit...

Zvedla oči. Zahřmělo tak, až se celá roztřásla. Nad jejich táborem se smrákalo a nebe osvětlovaly blesky. Eandar se vytrhla z hlubokého zamyšlení s jasným úsudkem. Začervenala se. Nebylo to milé, ale musela to být pravda.
"Hned jsem zpátky," utrousila a vydala se na kopec, kde prve seděla při východu slunce.
Když se naň vyšplhala, slunce nebylo v dohledu. Byla temná noc a bílý měsíc vládl obloze, kterou co chvíli proklál pokřivený kužel blesku. Déšť sílil a sílil a ona si byla jistá, co vlastně to vše s Cullenem znamenalo. Nebyl to jen úlet - bylo to něco víc. Něco za ní zašustilo.

Něco prasklo. Něco bylo špatně. Cullen utíkal mezi stromy a neohlížel se. Jak se to mohlo stát? Běhalo mu hlavou. Vše začalo, když si ho jeden z templářů vzal stranou.
"Být tebou už bych to nedělal," poznamenal tiše.
"A co?" Snažil se znít lhostejně.
"No... to." Nebylo pochyb, že to ví. "Prostě to už nedělej. Nebo se rovnou vzdej funkce. Jedno z toho." Cullen byl tak rozrušen, že tomu uvěřil. Mrtvolně zbledl a se zamumlaným "jdu se projít" zmizel z věže.
Utíkal rovnou ke kopečku. Ani na minutu se nezastavil, i když byl vyčerpaný. Musím něco udělat, pomyslel si, a to rychle. Celé tělo ho bolelo od templářské zbroje a když se přiřítil na kopec, zjistil, že je tam Eandar. Zarazil se.

"Cullene!" vykřikla, když si ho všimla, a vrhla se mu do náruče. Oklepal se a vytrhl se jí. "C-Co se děje?" I přes tmu Cullen viděl smutek v jejích očích. Zavrtěl hlavou.
"Někdo se to dozvěděl." Z jeho očí čišel vztek. Vztek, jak jen mohl být tak naivní. Smutek v ní přerostl v překvapení. Přikývl, aby se vyhnul otázce, jestli to ví určitě.
Přešel k okraji kopce, pod kterým byl sráz a proudila jím řeka. Uvažoval, jestli se do ní nemá vzteky vrhnout. Rychle si to rozmyslel.
"Komu jsi to řekla?"
"N-Nikomu..."
"Nelži!" okřikl ji. Když se otočil, uviděl ji, jak se jí, celé nahrbené, řinou slzy z očí. Přešla k němu a zjevně se snažila chovat tak, aby ho moc nerozdráždila. Povzdechl si a se soucitem ji objal. "Promiň. Jen... neměl se to nikdo dozvědět." Zvedla k němu hlavu a podívala se mu do očí. Husté provazce deště jí rozpily tmavé stíny kolem očí a tmavé rty. Stejně je krásná, proběhlo mu hlavou dřív, než to stačil zastavit. Usmál se.
"Cullene, já...," začala ostýchavě, "...já už to nevydržím."
"Co nevydržíš?"
Odvrátila od něj pohled.
"Přemýšlela jsem. V tom, co k tobě cítím, není jen zamilovanost."
"A co tedy? Řekni to," vyzval ji. Vysmýkla se mu a přešla k okraji srázu. Smutně se zadívala dolů.
"Nemůžu," V jejím obličeji se objevil žal. "Neumím to říct." Podivil se, ale dál se neptal.
"Co chceš dělat?" Přistoupil k ní. Viděl, že se právě k něčemu rozhodla. Postoupila o krok dál k propasti pod ní a pár kamínků se nenávratně odpoutalo od skály. Zděsil se. "Pro Stvořitele, proč?!" zakřičel do deště. Skoro nevnímavě se na něj podívala.
"Já to nedokážu," Tentokrát jí s kapkami deště kropily obličej i slzy. "Nezvládnu to." Aniž by z něj spustila pohled, nechala, ať si s ní rovnováha dělá co chce a překlopí ji dopředu, vstříc čistému proudu řeky.


Cullen stál, zděšen tím, co udělala. Nemohl tomu uvěřit. Nedokázal tomu uvěřit.
A neměl ani žaludek na to, aby se podíval na řeku napůl rudou od nevinné krve. Položil si obličej do dlaní a snažil se to rozdýchat. Srdce bušilo, jako by mu mělo vyskočit z hrudi a přerývaný dech se ne a ne uklidnit. Znovu zahřmělo. Poklekl na koleno a spjal ruce v prosebnou motlitbu. Připadalo mu, jako by zešílel. Když znovu vstal, přikročil k prospasti pod ním.
Udělala to jen proto, že to nedokázala? Byla opravdu tak silná, jak ji Irving s Greagoirem vybarvovali ve světle Kruhu Mágů, nebo byla přeci jen křehkou bytostí, kterou rozruší pouhá zmínka o něčem v jejím srdci? Dotkl se někdo něčeho tam uvnitř, až ji zničil? Otázky Cullenovi běhaly hlavou beze smyslu a řádu. Když pohlédl dolů, jeho mysl zešílela. Zešílela hrůzou a zvráceností, co pod sebou uviděl. Hubená, křehká postavička dole u řeky bezvládně ležela v louži krve. Řeka byla rudá a třpytila se jako rubín. Jako rubín lásky roztříštěn nad čistou řekou. Cullen se rozklepal. Šokem celý ztuhl a pak se uvolnil. Vlastně mu bylo jedno, co se stane... Překlopil se dolů, dolů do hlubin tmy a té rudé řeky.

"Buďte silní. V tomto špinavém, zkažeností prokvetlém světě totiž jen ti nejsilnější dokáží, že existuje odvaha, čest a radost. Buďte silní, stvoření všech zemí a ras. Protože já, Stvořitel, ve vás věřím."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaké chcete, abych psala povídky?

Hlavně vtipný! xD 25.8% (17)
Romantický <3 16.7% (11)
Fantasy >:3 34.8% (23)
Kresli mangu x) 13.6% (9)
Napiš knihu o čemkoliv =o) 9.1% (6)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama