Vše je napsané ve hvězdách... musíme v nich však umět číst a věřit.

Dragon Age - Alistairův anděl strážný

20. dubna 2010 v 17:41 | Mash!nkaB00M |  Něco, co považuji za nezbytné v mém životě
Vzhlédl k nebi. Bylo zamračené, tmavé a vrhalo stín na svět pod ním. K něčemu se schylovalo. A to něco bylo zlé. Hodně zlé.
Vánek mu pročechral plavé vlasy. V ruce třímal meč potřísněný krví a na sobě měl plátovou zbroj. Zašklebil se na ošklivé nebe, sklonil hlavu, odplivl si do strany a přehodil si čepel meče přes rameno. Vypjal svou již trochu vypracovanou hruď - samozřejmě se moc neměl čím chlubit, svaly se mu rýsovaly pouze velmi zhruba - a vyrazil vstříc "tomu zlému", co na něj nenasytně čekalo v řadách před ním.
Líně se rozmáchl mečem a rázem tím udělal ze dvou zplozenců čtyři. Dopadli mu k nohám a ještě sebou škubali v posmrtné křeči. Zvedl bradu a ušklíbl se na ostatních osm zplozenců, co stáli opodál. Snad aby ho zastrašili, zařvali z plných plic, což s ním tak moc nehnulo. Znovu pozvedl meč a jednoho z nich probodl a tím umlčel. Koutkem oka zachytil dalšího, a tak z předchozího vytáhl meč, otočil se a ladnou piruetou mu uťal hlavu. V šedých očích se mu blýsklo. Bylo to jako divoký tanec krve a masa - jediný špatný pohyb a vše se může obrátit proti němu. Nemusel přemýšlet o tom, co dělá - jednal instinktivně. Přemýšlel o něčem jiném - o jeho minulosti.

Kdysi předtím, dřív, než stačil pochopit vzácnost života, byl podřadným elfem. Žil v Elfí Odluce a právě ten den, kdy se měl navždy odloučit od své rodiny a přátel, se měl oženit. Při vzpomínce na toho zlosyna, kterého vlastníma rukama zabil, se ho zmocňovalo uspokojení. Zlé uspokojení, které mají lidé, kteří na vlastní kůži ochutnají sladké pohlazení odplaty.
Jeho manželka přežila, však on byl vyhnán z Odluky navždy. Stanul tak šedým strážcům po boku a čelil osudu, který tou dobou neznal...
A horší než jeho nastávající osud byla skutečnost, že se zamiloval. Věděl, že jeho city opětovat nebude. A právě tím se celá léta tak trápil.
Zjistil to, když se poprvé vyspal se Zevranem. Zjistil tu skandální, bizardní věc, kterou by si před ním nikdy nepřipustil. Byl u něj sice zapsán jako nejlepší přítel, ale nic víc. On totiž nemiloval Zevrana. Bezmezně, nepřekonatelně a bolestivě miloval Alistaira.
Proplakal několik nocí. Nebyl schopen si přiznat, že po něm touží, že skoro není schopný si s ním normálně popovídat. Omezoval jejich styk na minimální výskyt a když už to bylo nevyhnutelné, vyhýbal se mu pohledem. Byl si jistý, že to Alistair postřehl, ale nevěnoval tomu větší pozornost. Ani nemohl. Nevěděl, jaké to je.
První, kdo se o tom dozvěděl, byla Leliana. Bral ji za dobrou společnici do nepohody, a tak si trochu pohoršil u Morrigan. Ne že by ho to nějak mrzelo.
"Rivaile," říkávala, "zapomeň na něj. On není... jako ty." Zjevně tím narážela na jeho orientaci. To ho dopálilo.
"Já ale nemohu! On...," Odmlčel se. "...on ve mně něco probudil. Moje duše pro něj zahořela. Jsem v koncích." Už v té době věděl, že to špatně skončí. A tak to chtěl ukončit hned, jak skončí s Nákazou. Chtěl napsat dopis a skončit to. Všechno. Leliana si povzdechla.
"Tím nic nevyřešíš. Zkus to. Pokus se na něj zapomenout. Aspoň to zkus." Rivail přikývl. Věděl, že to bude k ničemu, ale zkusit to může.

Stál, sám ve svých myšlenkách, a vzpomínal. Zkoušel to. Zkoušel na něj zapomenout, vyhnat z mysli ty myšlenky, které ho v noci napadaly. Ale nešlo to.
A tak se stále utápěl v slzách, stále drásal své srdce každým rozhovorem s ním, a sžíral tak svou vlastní duši zevnitř.
Zaklonil hlavu dozadu a nechal stéct dvě samostatné slzy po spánku až k zašpičatělým uším. Pak je setřel, potáhl nosem a s povzbudivým křikem se rozeběhl k obrovskému drakovi před ním.

Když tak kráčel po rudém koberci a říkal si, jak je vše krásné a klidné, náhle se mu nechtělo odejít. Věděl ale, že je to nutné. Pro něj. Byl v tu chvíli sice sobecký, ale už se nemohl dál trápit. Už jen pohled mu připomněl, že to udělat potřebuje.
Když toho večera odešel do svého pokoje, nesundal si ani své brnění a zasedl ke stolu. Vzal pergamen a brk s inkoustem. Namočil brk v inkoustu a začal psát zprávu.
Když skončil, byl dopis kratší, než čekal. Nelámal si tím ale dál hlavu a naaranžoval dopis tak, aby si ho každý všiml. Každý kdo příjde a... uvidí ho.
Vzal krátkou, naleštěnou dýku a zalíbeně si ji prohlížel. V jeho pokoji bylo velké okno, vyhlédl jím ven. Měl z něj výhled na celý Denerim. Se svou prací byl spokojen. Celé tohle město a zemi zachránil..., a nyní byl čas zachránit sebe. Políbil dýku na čepel bez jediné šmouhy a aniž by odtrhl pohled od klidného města, zajel jí mezi svá žebra přímo k srdci.



Alistair se šťastně procházel po sídle arla z Rudoskalí, když to uslyšel. Výkřik. Zaječení. Ženský výjev hrůzy. A linul se přímo z pokoje jeho nejlepšího přítele, Rivaila.
Přepadly ho obavy. Ani ne tak o to, jestli se příteli něco stalo, spíš co se stalo té ženě. A tak instinktivně zamířil k jeho pokoji.
"Rivaile, co se tu dě -?" Strnul ve dveřích. Zbělel jako stěna. Služka stála nad mrtvým Rivailem s dýkou v hrudi. Ten pohled ho přimrazil k zemi.
"Co se tu děje?" Přiběhla Leliana a shlédla situaci. Strnula také. V tu chvíli se do místnosti dostal i Zevran, Sten a arl Eamon. A všichni ostatní ze sídla.
"Pro Stvořitele, co se tu stalo?" zahřměl arl Eamon na služku. Ta se celá klepala.
"J-já... přišla jsem jen vyměnit po-povlečení..." dostala ze sebe. Eamon mávnutím ruky naznačil, aby odešla. Okamžitě odběhla.
Arl poklekl k mrtvole. "To je strašné," zašeptal, "Taková katastrofa." Rivailovy neživé šedé oči nepřítomně hleděly kamsi do dáli. Arl z Rudoskalí si povzdechl a pohladil ho po vlasech.
Prohledali pokoj, nic ale nenašli. Jen Alistair si první všiml dopisu, na kterém bylo úhledným písmem napsáno "Alistairovi". Nenápadně ho sbalil s tím, že si ho přečte později.

"Kdo ho zabil?" divila se Leliana toho večera u Alistaira v pokoji. Všichni se ten večer sešli tam, aby uctili jeho památku.
"Mám nepříjemné tušení, že on sám," ozval se Zevran. Necítil k Rivailovi žádný hlubší vztah, ale měl ho rád. S ním měl pocit, že na tom není tak hrozně.
Leliana si povzdychla. "Asi to tak bude." Chvíli všichni mlčeli. Než se všichni vydali do svých pokojů, probrali ještě, co ho mohlo trápit. Nikdo na nic nepřišel, i když celé to téma Leliana pokukovala po Alistairovi s velmi zvláštním výrazem. Pak se rozloučili a odešli spát.
Jenže Alistair spát nešel. Posadil se do křesla a vytáhl založený dopis. Chvíli na něj zadumaně hleděl.
Proč vybral zrovna jeho? Proč zrovna jemu napsal svůj poslední dopis? Alistair zapochyboval, že jej chce otevřít. Přes veškeré myšlenky ho ale přemohla zvědavost. Opatrně otevřel dopis a se zadrženým dechem začal číst.

Alistaire,
omlouvám se. To, co jsem provedl, se nedá nikdy odpustit, vím to. Ale věř mi, já nemohl. Byl jsem moc pošetilý, a pak už nebylo z té šlamastyky kudy ven. Byla to slepá ulička, kdy jedinou postraní cestou byla smrt. Rozhodl jsem se Ti napsat, protože pro mě moc znamenáš, a Ty to víš. Jenže pak už jsi pro mne neznamenal jen to - celou tu dobu jsem toužil Ti to říct, ale neodvážil jsem se. Moc jsem se bál, že mě zavrhneš, a tak se Ti tu vyznávám a touto dobou už jsem zobrazován jen v slzách těch, pro které jsem něco znamenal - a doufám, že v Tvých.
Je samozřejmé, že nyní nerozumíš tomu, co chci říct. Nemám se k tomu, abych Ti vysvětlil, oč jde. Je to velmi citlivé téma a... cítím se hrozně.
Alistaire, celou dobu, poprvé od chvíle, kdy jsme zůstali sami dva, Tě miluji. Tak vášnivě a pravdivě, že si to neumíš představit. Zevran pro mě neznamenal víc - Leliana pro mě neznamenala víc, nikdo. Nedokázal jsem se Tě dotknout, abych to vydržel. Vím, že si o mně myslíš, že jsem blázen, ale je to pravda. Moc doufám, že jsem pro Tebe také něco znamenal, i když je velmi malá pravděpodobnost a již se to nedá napravit.
Nyní je mi už jistě dobře, u Stvořitele. Věz, že na Tebe shlížím... a navždy budu. Když se vykloníš z okna, bude to možná můj úsměv, který Tě krz slunečního paprsku pohladí po tváři. Když se zasměješ, budou to možná mé rty, které Tě políbí na líci. Když pohlédneš na lunu, bude to možná mé oko, které na zlomek vteřiny uvidíš. A bude to možná má paže, která Tě obejme, až budeš plakat. Alistaire, věř v Něj - je milosrdný k duším utápěným se v hlubokém a hrozivém jezeře lásky.
Věříš mi? Věříš, že jsem celou dobu toužil jen po Tobě a po nikom jiném? Cítils i Ty něco ke mně? Nebo jsem měl na své trápení právo? Ať tak či onak, jsem pryč. Bude to tak lepší. Možná neuvěříš - ale jsem tu s Tebou. Vyženu Tvého strážného anděla a nahradím ho, bude-li třeba. Ochráním Tě a budu nad Tebou bdít, tomu věř. Udělám vše pro to, abys byl šťastný, i kdybych pro to měl obětovat svoji duši ďáblu. Tak moc jsem po Tobě toužil, toužím a stále a navždy budu. Láska neumírá, Alistaire. Ne zde a ne dnes.
Až zemřeš, pochopíš? Budeš vědět, co jsem chtěl říct? Připojíš se ke mně? Obejmeš mě pak a setřeš mé slzy smutku z Tvé smrti? Ptám se, ale odpověď nedostanu. Již nikdy. A nebo možná, jednou...
Rivail

Alistair dočetl. Jak prudce zvedl oči od dopisu, ukápla mu slza na dopis. Odložil ho, vstal a přešel k oknu. Otevřel jej a zahleděl se na hvězdy. Další slza. Chtěl plakat, chtěl to vše vykřičet. Nevěděl ale, co si myslet. Pravdou bylo, že Rivaila nikdy nemiloval - a přesto pro něj plakal. Proč? Alistair si otřel oči. Protože byl jeho přítel. Jediný přítel, který s ním soucítil.
A pak, s další slzou v oku, vzhlédl k bílému měsíci zářícímu do dáli. A v tu chvíli, pro tu kratičkou chvíli by přísahal, že se na luně cosi pohnulo - mrklo.
A pak se kolem jeho ramen ovál lehký, něžný a utěšující vánek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 yaraki-taicho yaraki-taicho | Web | 11. srpna 2010 v 23:39 | Reagovat

Luskusní povídka :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama