Vše je napsané ve hvězdách... musíme v nich však umět číst a věřit.

Duben 2010

Rekonstrucion... again :P

24. dubna 2010 v 23:43 | Mash!nkaB00M |  Barzul, co se na tomhle blogu děje?

ZASE PŘESTÁVKA.


Ano, je to tak.
Znovu přestávka a rekonštrukcía. Design, provedení, a tak dále, a tak dále.
Nebudu nic slibovat, nevím, co všechno budu měnit. A tak vás tu zanechávám v nevědomosti a začínám přestavovat ~

Co bude dál?

23. dubna 2010 v 21:52 | Mash!nkaB00M |  Něco, co považuji za nezbytné v mém životě
Kdyby se někdo ptal, ANO, to jsem psala já. :)

I Wanna Hold Your Haaaaaaaaand... XD

23. dubna 2010 v 21:51 | Mash!nkaB00M |  Co je nového, tady u mě...
Tak mě napadlo, že bych mezi těmi přestávkami, povídkami a informačních článcích mohla taky přidat nějakou tu básničku a něco z mého osobního života.
Vše se odvíjí, tak jak má, nic se tak moc extra nezvrtlo (Alter ego: No jistě...), no prostě a jednoduše, všecko šlape jako hodinky. ^^
Budu s největší pravděpodobností (AE: Já jí k tomu dokopu, nebojte se) měnit design. Ještě nevím, co so něj dám, ale uvidíme. Něco světlejšího to určitě chce, i když třeba jenom trošku. :>
Takže sayounara, a já padám~
Mashinka

Další nával povídek :]

20. dubna 2010 v 17:46 | Mash!nkaB00M |  Barzul, co se na tomhle blogu děje?
Po kratičké odmlce zase zpět se čtyřmi povídkami vykulenými na svět teprve nedávno. Již pracuji na dalších, budou přibývat tak po čtyřech, po třech. Kdyby cokoliv, čtenáři, kdybych třeba opakovala nějaké povídky, odpusťte, ale já sama se v nich ztrácím. Ve své složce jich mám nejméně šestnáct a není času nazmar, takže... jistě víte, co chci říci.
Jinak, blíží se závěrečné zkoušky ve škole a já jen mohu doufat, že ještě před začátkem oněch "velkých prázdnin" bude alespoň slohová práce. Byl by to opravdu vítaný odpočinek a narozdíl od jiných písemek, mohu se trochu zapomenout a neučit se. ^^"
S velkým pozdravem a odhodláním jít znovu psát
Mashinka

Dragon Age - Alistairův anděl strážný

20. dubna 2010 v 17:41 | Mash!nkaB00M |  Něco, co považuji za nezbytné v mém životě
Vzhlédl k nebi. Bylo zamračené, tmavé a vrhalo stín na svět pod ním. K něčemu se schylovalo. A to něco bylo zlé. Hodně zlé.
Vánek mu pročechral plavé vlasy. V ruce třímal meč potřísněný krví a na sobě měl plátovou zbroj. Zašklebil se na ošklivé nebe, sklonil hlavu, odplivl si do strany a přehodil si čepel meče přes rameno. Vypjal svou již trochu vypracovanou hruď - samozřejmě se moc neměl čím chlubit, svaly se mu rýsovaly pouze velmi zhruba - a vyrazil vstříc "tomu zlému", co na něj nenasytně čekalo v řadách před ním.
Líně se rozmáchl mečem a rázem tím udělal ze dvou zplozenců čtyři. Dopadli mu k nohám a ještě sebou škubali v posmrtné křeči. Zvedl bradu a ušklíbl se na ostatních osm zplozenců, co stáli opodál. Snad aby ho zastrašili, zařvali z plných plic, což s ním tak moc nehnulo. Znovu pozvedl meč a jednoho z nich probodl a tím umlčel. Koutkem oka zachytil dalšího, a tak z předchozího vytáhl meč, otočil se a ladnou piruetou mu uťal hlavu. V šedých očích se mu blýsklo. Bylo to jako divoký tanec krve a masa - jediný špatný pohyb a vše se může obrátit proti němu. Nemusel přemýšlet o tom, co dělá - jednal instinktivně. Přemýšlel o něčem jiném - o jeho minulosti.

Kdysi předtím, dřív, než stačil pochopit vzácnost života, byl podřadným elfem. Žil v Elfí Odluce a právě ten den, kdy se měl navždy odloučit od své rodiny a přátel, se měl oženit. Při vzpomínce na toho zlosyna, kterého vlastníma rukama zabil, se ho zmocňovalo uspokojení. Zlé uspokojení, které mají lidé, kteří na vlastní kůži ochutnají sladké pohlazení odplaty.
Jeho manželka přežila, však on byl vyhnán z Odluky navždy. Stanul tak šedým strážcům po boku a čelil osudu, který tou dobou neznal...
A horší než jeho nastávající osud byla skutečnost, že se zamiloval. Věděl, že jeho city opětovat nebude. A právě tím se celá léta tak trápil.
Zjistil to, když se poprvé vyspal se Zevranem. Zjistil tu skandální, bizardní věc, kterou by si před ním nikdy nepřipustil. Byl u něj sice zapsán jako nejlepší přítel, ale nic víc. On totiž nemiloval Zevrana. Bezmezně, nepřekonatelně a bolestivě miloval Alistaira.
Proplakal několik nocí. Nebyl schopen si přiznat, že po něm touží, že skoro není schopný si s ním normálně popovídat. Omezoval jejich styk na minimální výskyt a když už to bylo nevyhnutelné, vyhýbal se mu pohledem. Byl si jistý, že to Alistair postřehl, ale nevěnoval tomu větší pozornost. Ani nemohl. Nevěděl, jaké to je.
První, kdo se o tom dozvěděl, byla Leliana. Bral ji za dobrou společnici do nepohody, a tak si trochu pohoršil u Morrigan. Ne že by ho to nějak mrzelo.
"Rivaile," říkávala, "zapomeň na něj. On není... jako ty." Zjevně tím narážela na jeho orientaci. To ho dopálilo.
"Já ale nemohu! On...," Odmlčel se. "...on ve mně něco probudil. Moje duše pro něj zahořela. Jsem v koncích." Už v té době věděl, že to špatně skončí. A tak to chtěl ukončit hned, jak skončí s Nákazou. Chtěl napsat dopis a skončit to. Všechno. Leliana si povzdechla.
"Tím nic nevyřešíš. Zkus to. Pokus se na něj zapomenout. Aspoň to zkus." Rivail přikývl. Věděl, že to bude k ničemu, ale zkusit to může.

Stál, sám ve svých myšlenkách, a vzpomínal. Zkoušel to. Zkoušel na něj zapomenout, vyhnat z mysli ty myšlenky, které ho v noci napadaly. Ale nešlo to.
A tak se stále utápěl v slzách, stále drásal své srdce každým rozhovorem s ním, a sžíral tak svou vlastní duši zevnitř.
Zaklonil hlavu dozadu a nechal stéct dvě samostatné slzy po spánku až k zašpičatělým uším. Pak je setřel, potáhl nosem a s povzbudivým křikem se rozeběhl k obrovskému drakovi před ním.

Když tak kráčel po rudém koberci a říkal si, jak je vše krásné a klidné, náhle se mu nechtělo odejít. Věděl ale, že je to nutné. Pro něj. Byl v tu chvíli sice sobecký, ale už se nemohl dál trápit. Už jen pohled mu připomněl, že to udělat potřebuje.
Když toho večera odešel do svého pokoje, nesundal si ani své brnění a zasedl ke stolu. Vzal pergamen a brk s inkoustem. Namočil brk v inkoustu a začal psát zprávu.
Když skončil, byl dopis kratší, než čekal. Nelámal si tím ale dál hlavu a naaranžoval dopis tak, aby si ho každý všiml. Každý kdo příjde a... uvidí ho.
Vzal krátkou, naleštěnou dýku a zalíbeně si ji prohlížel. V jeho pokoji bylo velké okno, vyhlédl jím ven. Měl z něj výhled na celý Denerim. Se svou prací byl spokojen. Celé tohle město a zemi zachránil..., a nyní byl čas zachránit sebe. Políbil dýku na čepel bez jediné šmouhy a aniž by odtrhl pohled od klidného města, zajel jí mezi svá žebra přímo k srdci.



Alistair se šťastně procházel po sídle arla z Rudoskalí, když to uslyšel. Výkřik. Zaječení. Ženský výjev hrůzy. A linul se přímo z pokoje jeho nejlepšího přítele, Rivaila.
Přepadly ho obavy. Ani ne tak o to, jestli se příteli něco stalo, spíš co se stalo té ženě. A tak instinktivně zamířil k jeho pokoji.
"Rivaile, co se tu dě -?" Strnul ve dveřích. Zbělel jako stěna. Služka stála nad mrtvým Rivailem s dýkou v hrudi. Ten pohled ho přimrazil k zemi.
"Co se tu děje?" Přiběhla Leliana a shlédla situaci. Strnula také. V tu chvíli se do místnosti dostal i Zevran, Sten a arl Eamon. A všichni ostatní ze sídla.
"Pro Stvořitele, co se tu stalo?" zahřměl arl Eamon na služku. Ta se celá klepala.
"J-já... přišla jsem jen vyměnit po-povlečení..." dostala ze sebe. Eamon mávnutím ruky naznačil, aby odešla. Okamžitě odběhla.
Arl poklekl k mrtvole. "To je strašné," zašeptal, "Taková katastrofa." Rivailovy neživé šedé oči nepřítomně hleděly kamsi do dáli. Arl z Rudoskalí si povzdechl a pohladil ho po vlasech.
Prohledali pokoj, nic ale nenašli. Jen Alistair si první všiml dopisu, na kterém bylo úhledným písmem napsáno "Alistairovi". Nenápadně ho sbalil s tím, že si ho přečte později.

"Kdo ho zabil?" divila se Leliana toho večera u Alistaira v pokoji. Všichni se ten večer sešli tam, aby uctili jeho památku.
"Mám nepříjemné tušení, že on sám," ozval se Zevran. Necítil k Rivailovi žádný hlubší vztah, ale měl ho rád. S ním měl pocit, že na tom není tak hrozně.
Leliana si povzdychla. "Asi to tak bude." Chvíli všichni mlčeli. Než se všichni vydali do svých pokojů, probrali ještě, co ho mohlo trápit. Nikdo na nic nepřišel, i když celé to téma Leliana pokukovala po Alistairovi s velmi zvláštním výrazem. Pak se rozloučili a odešli spát.
Jenže Alistair spát nešel. Posadil se do křesla a vytáhl založený dopis. Chvíli na něj zadumaně hleděl.
Proč vybral zrovna jeho? Proč zrovna jemu napsal svůj poslední dopis? Alistair zapochyboval, že jej chce otevřít. Přes veškeré myšlenky ho ale přemohla zvědavost. Opatrně otevřel dopis a se zadrženým dechem začal číst.

Alistaire,
omlouvám se. To, co jsem provedl, se nedá nikdy odpustit, vím to. Ale věř mi, já nemohl. Byl jsem moc pošetilý, a pak už nebylo z té šlamastyky kudy ven. Byla to slepá ulička, kdy jedinou postraní cestou byla smrt. Rozhodl jsem se Ti napsat, protože pro mě moc znamenáš, a Ty to víš. Jenže pak už jsi pro mne neznamenal jen to - celou tu dobu jsem toužil Ti to říct, ale neodvážil jsem se. Moc jsem se bál, že mě zavrhneš, a tak se Ti tu vyznávám a touto dobou už jsem zobrazován jen v slzách těch, pro které jsem něco znamenal - a doufám, že v Tvých.
Je samozřejmé, že nyní nerozumíš tomu, co chci říct. Nemám se k tomu, abych Ti vysvětlil, oč jde. Je to velmi citlivé téma a... cítím se hrozně.
Alistaire, celou dobu, poprvé od chvíle, kdy jsme zůstali sami dva, Tě miluji. Tak vášnivě a pravdivě, že si to neumíš představit. Zevran pro mě neznamenal víc - Leliana pro mě neznamenala víc, nikdo. Nedokázal jsem se Tě dotknout, abych to vydržel. Vím, že si o mně myslíš, že jsem blázen, ale je to pravda. Moc doufám, že jsem pro Tebe také něco znamenal, i když je velmi malá pravděpodobnost a již se to nedá napravit.
Nyní je mi už jistě dobře, u Stvořitele. Věz, že na Tebe shlížím... a navždy budu. Když se vykloníš z okna, bude to možná můj úsměv, který Tě krz slunečního paprsku pohladí po tváři. Když se zasměješ, budou to možná mé rty, které Tě políbí na líci. Když pohlédneš na lunu, bude to možná mé oko, které na zlomek vteřiny uvidíš. A bude to možná má paže, která Tě obejme, až budeš plakat. Alistaire, věř v Něj - je milosrdný k duším utápěným se v hlubokém a hrozivém jezeře lásky.
Věříš mi? Věříš, že jsem celou dobu toužil jen po Tobě a po nikom jiném? Cítils i Ty něco ke mně? Nebo jsem měl na své trápení právo? Ať tak či onak, jsem pryč. Bude to tak lepší. Možná neuvěříš - ale jsem tu s Tebou. Vyženu Tvého strážného anděla a nahradím ho, bude-li třeba. Ochráním Tě a budu nad Tebou bdít, tomu věř. Udělám vše pro to, abys byl šťastný, i kdybych pro to měl obětovat svoji duši ďáblu. Tak moc jsem po Tobě toužil, toužím a stále a navždy budu. Láska neumírá, Alistaire. Ne zde a ne dnes.
Až zemřeš, pochopíš? Budeš vědět, co jsem chtěl říct? Připojíš se ke mně? Obejmeš mě pak a setřeš mé slzy smutku z Tvé smrti? Ptám se, ale odpověď nedostanu. Již nikdy. A nebo možná, jednou...
Rivail

Alistair dočetl. Jak prudce zvedl oči od dopisu, ukápla mu slza na dopis. Odložil ho, vstal a přešel k oknu. Otevřel jej a zahleděl se na hvězdy. Další slza. Chtěl plakat, chtěl to vše vykřičet. Nevěděl ale, co si myslet. Pravdou bylo, že Rivaila nikdy nemiloval - a přesto pro něj plakal. Proč? Alistair si otřel oči. Protože byl jeho přítel. Jediný přítel, který s ním soucítil.
A pak, s další slzou v oku, vzhlédl k bílému měsíci zářícímu do dáli. A v tu chvíli, pro tu kratičkou chvíli by přísahal, že se na luně cosi pohnulo - mrklo.
A pak se kolem jeho ramen ovál lehký, něžný a utěšující vánek.

Dragon Age - Buďte silní

20. dubna 2010 v 17:37 | Mash!nkaB00M |  Něco, co považuji za nezbytné v mém životě
"Vem rozum do hrsti, mágu. Skutečné zkoušky nikdy nekončí."

Vymrštila se do sedu. Celá zpocená ležela ve svém stanu a nic nevypadalo podezřele. Jako vždy.
Sny o její Trýzni ji provázely tak dlouho, že už je přestala počítat. Hubenými a bledými prsty si probrábla havraní vlasy a začala se oblékat. Bylo jí úplně jasné, že dnes už neusne.
Když vyšla ze svého stanu, zjistila, že je ještě tma. Oheň u jejich tábořiště byl vyhaslý a vše osvětlovaly jen zabloudilé sluneční paprsky slunce za obzorem. Vlastně ani nevěděla, co dělat, v noci, kdy by ještě snídaně pro ostatní členy týmu mohla zkysnout a všichni ještě spali. Nasnídala se sama a pak vyrazila kamsi... kam ji nohy zavedly.
Když se opatrně vyšplhala na kopec, kde byl krásný výhled na vycházející slunce, Eandar se posadila a sledovala, jak se kotouč světla pomalu vyhupuje nad obzor. Chvíli jen seděla a přemýšlela o Kruhu mágů a prvním čaroději, když za ní zašustilo křoví. Rychle se otočila.
"Kdo je tam?" řekla nejistě, ale hlasitě, aby ji dotyčný slyšel. Několik vteřin se nic nedělo, pak se ale zpoza křoví vynořila postava. Eandar nemohla uvěřit svým očím. "Jak..." Zadrhla se uprostřed věty, protože jí došla slova.
"Jsem tu už nějakou ch-chvíli. Já... Schoval jsem se, když jsi p-přišla." promluvila ostýchavě postava a rozhlížela se po okolí, jen aby nemusela hledět Eandar zpříma do očí. "M-Můžu si přisednout?" dodal.

"Jistě," odpověděla Eandar tak ledabyle, až se Cullen zastyděl. Nesměle si přisedl a chvíli jen tak seděli, bok po boku, a dívali se na horizont.
"Cullene," Skoro sebou škubl, když vyslovila jeho jméno, "chodíš sem často?"
"Ano...," řekl a pak dodal: "Prakticky každý den." Cullen se na ni zadíval. Bylo to pro něj snažší, protože ona se nyní plně věnovala krésnému východu slunce, než aby se divila jeho zkoumavému pohledu. Má oči jako Irving, blesklo mu hlavou a vzpomněl si na prvního čaroděje. V jiných ohledech byla ale úplně jiná. Měla černé polodlouhé vlasy, zakrývající její bledou tvář a tetování azurové barvy. Tmavé plné rty a bledá mladá pleť. To byl důvod, proč se Cullen tak moc stavil proti tomu, aby ji zabil, a proč se mu tak zapsala v paměti.
Všimla si jeho pohledu a ohnivé oči se do něj zabodly. "Na co koukáš?"
Na to, jak jsi krásná. "N-Na nic," odbyl ji s úsměvem a odvrátil pohled. Byl rád, že na sobě v tuto denní dobu nemá tu těžkou zbroj, kterou templáři nosili. Ze zamyšlení ho vytrhlo, že si Eandar poposedla. Směrem k němu. Vyvedlo ho to z míry.
"Co to d-děláš?"
"Proč na sobě nemáš tu templářskou zbroj?" Ignorovala jeho vychrlenou otázku a pohladila látku na jeho hrudi spíš zaujatě, než svůdně. Odkašlal si a snažil se předstírat, že mu to není nepříjemné.
"Je těžká. Na takovéhle... vycházky není zrovna..." Zadrhl se, když mu zajela do záhybů šatu v oblasti srdce. "...vhodná." dořekl rychle. Vyňala svou ruku zpod jeho oblečení a přikývla. Měl pocit, jako by i s rukou vytrhla jeho srdce. Polkl, aby se vrátil do reality.
"Aha," Otočila se k němu půlkou těla. Cullen se snažil nevnímat pocity a emoce, které se v něm shromažďovaly. "Poslyš, a co kdybych teď udělala tohle?" Vlípla mu polibek na tvář tak nečekaně, že zapochyboval, že ovládne svou touhu přidržet si ji u sebe. Chvíli mlčel a když si byl jistý, že ovládne svůj hlas, promluvil.
"A co?" Překvapila ho rozvaha jeho hlasu.
"Co cítíš?" Byla to ožehavá otázka, a tak ji položila ještě provokativněji, protože věděla, že se Cullen jen tak nerozhoupe. "Co bys teď nejraději udělal?"
Cullen ztěžka polkl. Odehrávaly se v něm všelijaké pocity, jen ne ty, jaké by měly. Váhal nad možností zatratit nejúžasnější dívku svého života a zasvětit se jen a pouze Stvořiteli a risknout jakýkoliv trest jen pro to, aby mohl být s ní.
"Ty to nevíš?" začal opatrně. Nejsi ani rozhodnutý a už mluvíš. Výborně, Cullene, tvé chování ti zadělává na pořádný problém.
"Tuším." Naklonila hlavu a ještě víc si k němu poposedla. Mlčela. Čekala na odpověď.
"Tak se to teď dozvíš určitě," zasmál se a divže se nezarazil, když uslyšel, jakou vyrovnaností čiší jeho hlas, ačkoli on sám se skoro klepal. Nahnul se k ní a políbil ji na rty. Pak se ale odtáhl. Sice neochotně, ale byl si jistý, že by ho to pronásledovalo do konce jeho života.
"Co se děje?" šeptla skoro lítostivě. Předklonil se a opřel si lokty o kolena.
"Myslíš, že můžu?" podíval se na ni. V jejím obličeji se zračilo zklamání, které ale po otázce vyprchalo v uvědomění.
"Bojíš se, že se to někdo dozví?" Nereagoval. Náhlý závan větru jim lehce prohrábl vlasy. "Pak ti řeknu jen jedno," řekla, naklonila se k jeho uchu a poslední slova šeptla. "Pojď za mnou a nikdo se to nedozví, tomu věř." Vzala ho za ruku a odtáhla do křoví. Nebránil se. Nechtěl se vzpírat někomu, po kom celé ty roky vlastně toužil.

Vrhla se na něj hned, co byli z dohledu. Rty se dotýkala jeho, jen lehce. Rozklepaly se mu ruce a objal ji. Vychutnával si ten pocit, že konečně pocítí onen slastný pocit intimního styku s ženou, na něž tak dlouho čekal. Nechal ji, ať si s ním dělá, co chce, a nelitoval. Sledoval její obličej, to vzrušení, jak se chvěla... To vše ho na ní přivádělo k šílenství. Nechal se unášet přítomností a na budoucnost, ve které tento nádherný okamžik pomine, úplně zapomněl.


"Kde jsi byla?" oslovil ji Zevran, když se vracela.
"Proč se zajímáš?" Zevran pokrčil rameny. Ani ho to nezajímalo, byla to jen řečnická otázka. Pak si všiml nakrčeného kusu roucha v oblasti pánve a lehce zpocených vlasů... a na jeho tváři se objevil široký úsměv. Střelila po něm pohledem a špitla: "Nikomu se o tom slovem nezmíníš, jasné?" Zevran ovládl touhu ji pohladit po pozadí a úsměv se mu ještě rozšířil. Pak neurčitě trhl rameny, přičemž zavřel oči. Když je zase otevřel, Eandar měla asi dva milimetry nos od jeho a naštvaně si ho prohlížela. "Zevrane..." zavrčela.
"Dobře, nikomu to neřeknu, spokojená?" Zvedl ruce v náznaku míru. "Jenom si narovnej to roucho, vypadá to vážně divně." Bez dalšího slova se otočil a šel si po svých.

Stále mu vrtala hlavou minulá noc. Cítil se provinile a nevěděl, jestli to templář vůbec udělat může. Trápilo ho to.
Stále však dělal své povinnosti, aniž by se o tom někomu slůvkem zmínil. Pečlivě to tajil a neměl v úmyslu se s tím někomu chlubit. Bylo to jeho osobní potěšení, o které se neměl s nikým podělit...

Zvedla oči. Zahřmělo tak, až se celá roztřásla. Nad jejich táborem se smrákalo a nebe osvětlovaly blesky. Eandar se vytrhla z hlubokého zamyšlení s jasným úsudkem. Začervenala se. Nebylo to milé, ale musela to být pravda.
"Hned jsem zpátky," utrousila a vydala se na kopec, kde prve seděla při východu slunce.
Když se naň vyšplhala, slunce nebylo v dohledu. Byla temná noc a bílý měsíc vládl obloze, kterou co chvíli proklál pokřivený kužel blesku. Déšť sílil a sílil a ona si byla jistá, co vlastně to vše s Cullenem znamenalo. Nebyl to jen úlet - bylo to něco víc. Něco za ní zašustilo.

Něco prasklo. Něco bylo špatně. Cullen utíkal mezi stromy a neohlížel se. Jak se to mohlo stát? Běhalo mu hlavou. Vše začalo, když si ho jeden z templářů vzal stranou.
"Být tebou už bych to nedělal," poznamenal tiše.
"A co?" Snažil se znít lhostejně.
"No... to." Nebylo pochyb, že to ví. "Prostě to už nedělej. Nebo se rovnou vzdej funkce. Jedno z toho." Cullen byl tak rozrušen, že tomu uvěřil. Mrtvolně zbledl a se zamumlaným "jdu se projít" zmizel z věže.
Utíkal rovnou ke kopečku. Ani na minutu se nezastavil, i když byl vyčerpaný. Musím něco udělat, pomyslel si, a to rychle. Celé tělo ho bolelo od templářské zbroje a když se přiřítil na kopec, zjistil, že je tam Eandar. Zarazil se.

"Cullene!" vykřikla, když si ho všimla, a vrhla se mu do náruče. Oklepal se a vytrhl se jí. "C-Co se děje?" I přes tmu Cullen viděl smutek v jejích očích. Zavrtěl hlavou.
"Někdo se to dozvěděl." Z jeho očí čišel vztek. Vztek, jak jen mohl být tak naivní. Smutek v ní přerostl v překvapení. Přikývl, aby se vyhnul otázce, jestli to ví určitě.
Přešel k okraji kopce, pod kterým byl sráz a proudila jím řeka. Uvažoval, jestli se do ní nemá vzteky vrhnout. Rychle si to rozmyslel.
"Komu jsi to řekla?"
"N-Nikomu..."
"Nelži!" okřikl ji. Když se otočil, uviděl ji, jak se jí, celé nahrbené, řinou slzy z očí. Přešla k němu a zjevně se snažila chovat tak, aby ho moc nerozdráždila. Povzdechl si a se soucitem ji objal. "Promiň. Jen... neměl se to nikdo dozvědět." Zvedla k němu hlavu a podívala se mu do očí. Husté provazce deště jí rozpily tmavé stíny kolem očí a tmavé rty. Stejně je krásná, proběhlo mu hlavou dřív, než to stačil zastavit. Usmál se.
"Cullene, já...," začala ostýchavě, "...já už to nevydržím."
"Co nevydržíš?"
Odvrátila od něj pohled.
"Přemýšlela jsem. V tom, co k tobě cítím, není jen zamilovanost."
"A co tedy? Řekni to," vyzval ji. Vysmýkla se mu a přešla k okraji srázu. Smutně se zadívala dolů.
"Nemůžu," V jejím obličeji se objevil žal. "Neumím to říct." Podivil se, ale dál se neptal.
"Co chceš dělat?" Přistoupil k ní. Viděl, že se právě k něčemu rozhodla. Postoupila o krok dál k propasti pod ní a pár kamínků se nenávratně odpoutalo od skály. Zděsil se. "Pro Stvořitele, proč?!" zakřičel do deště. Skoro nevnímavě se na něj podívala.
"Já to nedokážu," Tentokrát jí s kapkami deště kropily obličej i slzy. "Nezvládnu to." Aniž by z něj spustila pohled, nechala, ať si s ní rovnováha dělá co chce a překlopí ji dopředu, vstříc čistému proudu řeky.


Cullen stál, zděšen tím, co udělala. Nemohl tomu uvěřit. Nedokázal tomu uvěřit.
A neměl ani žaludek na to, aby se podíval na řeku napůl rudou od nevinné krve. Položil si obličej do dlaní a snažil se to rozdýchat. Srdce bušilo, jako by mu mělo vyskočit z hrudi a přerývaný dech se ne a ne uklidnit. Znovu zahřmělo. Poklekl na koleno a spjal ruce v prosebnou motlitbu. Připadalo mu, jako by zešílel. Když znovu vstal, přikročil k prospasti pod ním.
Udělala to jen proto, že to nedokázala? Byla opravdu tak silná, jak ji Irving s Greagoirem vybarvovali ve světle Kruhu Mágů, nebo byla přeci jen křehkou bytostí, kterou rozruší pouhá zmínka o něčem v jejím srdci? Dotkl se někdo něčeho tam uvnitř, až ji zničil? Otázky Cullenovi běhaly hlavou beze smyslu a řádu. Když pohlédl dolů, jeho mysl zešílela. Zešílela hrůzou a zvráceností, co pod sebou uviděl. Hubená, křehká postavička dole u řeky bezvládně ležela v louži krve. Řeka byla rudá a třpytila se jako rubín. Jako rubín lásky roztříštěn nad čistou řekou. Cullen se rozklepal. Šokem celý ztuhl a pak se uvolnil. Vlastně mu bylo jedno, co se stane... Překlopil se dolů, dolů do hlubin tmy a té rudé řeky.

"Buďte silní. V tomto špinavém, zkažeností prokvetlém světě totiž jen ti nejsilnější dokáží, že existuje odvaha, čest a radost. Buďte silní, stvoření všech zemí a ras. Protože já, Stvořitel, ve vás věřím."

Dragon Age - Hejno vran

20. dubna 2010 v 17:34 | Mash!nkaB00M
"Zvládla jsi to, šedá strážkyně." ujistila ji královna Anora. Byla ráda, že se nakonec rozhodla, že zvolí Anoru královnou bez krále a Alistaira nebude nutit do královských povinností. Věděla, že to rozhodnutí bylo jasné již od začátku Sněmu. 
V honosném plátovém brnění, které si sama vybrala, pomalu sešla ze schodů. Ostýchavě se rozhlédla kolem sebe. Všichni na ni upírali zrak, tak, jak se na hrdinku Fereldenu slušelo. Vykročila po rudém koberci a pohovořila s ostatními z jejího týmu, s těmi, co s ní zůstali až do hořkého konce. Zvlášť si ale užila rozhovor s Alistairem. Po oné noci, kdy proklála mečem hlavu arcidémona, se stal jejím nejlepším přítelem. Přítelem, kterému mohla říct vše, ale nic víc. Občas, když vyslovila ono "jsi můj nejlepší přítel, Alistaire" uviděla tu potlačovanou lítost, však v tak malém množství a krátce, že tu myšlenku raději zahnala. Dohovořila s Alistairem a vydala se k ostatním.
Zrovna kráčela k Lelianě, když jí v cestě zastavil ten zvonivý smích, jaký často slýchala. Otočila se. Byl tam Zevran.
K Zevranovi ji nepojilo nikdy nic víc než týmové poražení Nákazy - nebo v to alespoň doufala. Přesto si poslední dobou všímala onoho záblesku v očích, ze kterého nic nevyčetla. A přesto se k Zevranovi chovala pouze jako k nájemnému vrahovi, který ji - podle jejího mínění - balil. Oblbnul tak určitě spoustu dívek, pomyslela si, jenže mě ne.
Za několik minut byla připravena vidět všechny ty, kteří prahnuli vidět svou hrdinku. Jedna ze stráží rozevřela dveře dokořán a nechala bájnou šedou strážkyni, městskou elfku a hrdinku Fereldenu, Missiliu, aby hrdě vkročila do zástupu obyvatel země, kterou zachránila.

Okamžitě, jak Missilia vstoupila na denní světlo, polila sluneční záře naleštěnou dračí kost a světlo se odrazilo jako zrdcadlo. Světlo ji udeřilo i do očí, takže byla přinucena přivřít oči, než mu navykla. Měla bledý obličej a zelené oči, nyní krásně se třpytící jako drahokamy. Karamelové vlasy měla jako vždy vyčesané do vysokého drdolu, aby vynikly její špičaté uši. Nechtěla, aby si mysleli, že je ledajaký shem, ale elfka z Elfí Odluky, která se z vynuceného sňatku vypracovala až k arcidémonovi.
A pak to propuklo. Lidé křičeli, vrhali si na ni, chtěli se jí dotknout. V první chvíli to v Missilii vzbudilo strach a leknutí, hned na to se ale zapojila do davu. Splynula s nimi, smála se i vzpomínala, ohlížela se i hleděla přímo před sebe. Lidé i elfové všech věků se jí chtěli dotknout, pohlédnout jí do očí, aby měli o čem vyprávět svým dětem a vnoučatům. Vnímala to nadšení, tu radost z toho, že přežili to nejhorší. A tam, mezi davem, zahlédla Missilia i Shianni...
Stála stranou a dívala se na ni se slzou dojetí v oku. Missilia se k ní protlačila davem a stanula před ní.
"Takže jsi to nakonec dokázala," zašeptala, přesto ale ve vřavě byla slyšet. Missilia jí věnovala široký úsměv.
"Ano." Rozhlédla se kolem. "Zachránila jsem Ferelden a pomstila jeho krále." Odmlčela se. Její sestřenice na ni hleděla s neskrývanou pýchou, lid kolem ní proudil sem a tam, šťasten, že je naživu,... Vše bylo, jak má být. Pohlédla na oblohu.
Zpoza černých stromů, snad tam, kde začínal Breciliánský les, vzlétlo v uspořádaném trojúhelníku hejno vran. Vran černých, nepříjemně proklávajících přívětivé nebe a stoupajících k slunci. V nepovšimnutí, pouze za doprovodu Missiliiných očí se ztratily v dálce. A pro tu chvíli Missilia věděla..., že Nákaza ještě zdaleka neskončila.

Dragon Age - Od vzpomínek k hrobu

20. dubna 2010 v 17:33 | Mash!nkaB00M |  Něco, co považuji za nezbytné v mém životě
Tak miloval a nedostalo se mu lásky. Tak věřil a nedostalo se mu víry. Tak prosil a nedostalo se mu vyslyšení. Tolikrát se modlil a nedostalo se mu vykoupení.
Seděl u stolu a styděl se sám za sebe. Zradila ho. Miloval ji, jak nejvíce uměl, a přesto dala přednost svůdníkovi před někým, kdo jí věnoval to"poprvé". Prohrábl si vlasy a podepřel si hlavu rukou. Po tom všem, co jsme si přožili... Mě zradila?
Vzpomínal na její tvář. Skoro si ji nevybavoval, ale věděl alespoň základní body. Temně hnědé oči a světlé vlasy... Opálená pleť a masivní zbroj vždy po ruce. Nikdy by si nepomyslel, že se pod tou zdánlivě tvrdou slupkou vlastně skrývá křehká duše, snadno zranitelná... A přesto tvrdá jako kámen.
Zradila ho, když svolila, aby ten netečný vrah vstoupil do jejich řad. Ne, už nikdy nikomu nepřizná, že je - byl - šedým strážcem a milencem hrdinky Fereldenu. Jeho doba pominula. Promasíroval si spánky a zavzpomínal...

Kráčeli vrstvou sněhu a Alistair, tehdy ještě zamilován a šťasten, poznával v troskách chodby, po kterých chodili nyní již mrtví hrdinové, co bránili Ostagar. V ústech mu vyschlo a dělal se mu knedlík v krku. Ale ne. On nebude plakat. Ne nyní, když se na něj spoléhá.
A pak strnul v šoku, stejně jako ostatní. Morrigan nedala ničím najevo, že by se nějak zvlášť lekla, jen vyděšeně zírala. Leliana si rukou zakryla pusu. Ale jen jediný člověk, právě ten, od kterého by to Alistair nikdy nečekal, se rozplakal. Rekka.
"To je...?" zašeptala Leliana. Alistair přikývl.
"Ano. To je... to je můj bratr, král Fereldenu, Cailan Theirin." Stáli a dívali se na zkrvavenou mrtvolu čerstvého krále. Rekka zjevně neunesla pohled na tu smrt, na tu dlažbu pokrytou nevinnou krví a král vystaven napospas hnilobě byl vrchol. Položila si hlavu do dlaní a složila se. Nevědomky se jí otřásala ramena a hystericky vzlykala. Odvrátila pohled. Na tohle se nemůže dívat, opravdu ne.
A právě tehdy Alistair pochopil. Věděl, že zbroj nezakryje křehkost a zranitelnost, že to srdce uvnitř nemá tolik výdrže jako tělo. Díval se na Rekku, na její záda, jak stála a hleděla dolů přímo na bojiště. Po nějaké chvíli tasila meč. Alistair se trochu vylekal, jestli se nechce zabít nebo se vrhnout z toho mostu.
"Pojďme... Sundejme... Sundejme ho z toho... té věci. A pak půjdeme zmasakrovat ty zrůdy, co to provedly." Rekka si otřela poslední slzy. Společnými silami sejmuli Cailanovo tělo s tou největší opatrností. Alistair si všiml, že se při tom Rekka na to tělo ani jednou nepodívala...

Tak proč tedy nechala žít jeho vraha? Toho, který přenechal Jeho Výsost krutému osudu a jisté zkáze?
Otázky mu běhaly v hlavě jedna za druhou a on si s povzdychnutím pomyslel, že se to stejně nikdy nedozví. Už nikdy. Zemře zde, na míle daleko od ženy, se kterou chtěl prožít svůj život, a na míle daleko od všech míst, kde s ní byl...
Možná to tak bylo dobře. Zradila ho, on nepřijal ten osud, vzepřel se mu a nyní na něj doplatí. Možná se jen zbytečně trápil. Podkopla mu nohy a on se přes to nedokázal přenést. Utekl. Prchl z její náruče, nechal ji napospas osudu v tom nejdůlěžitějším bodě. Měl by ji nenávidět, a přesto...
Nebylo možné zapomenout. Nemohl zapomenout, jak toužil, jak chtěl. A tak se upíjel, aby na to nemyslel. Aby si užil života, který byl před ním... Života, který byl zkažený. Zkažený láskou.
Pevně zavřel oči, aby zabránil průchodu nových slz. Promnul si oči a pak je otevřel. Byly uslzené, ale netekly z nich slzy.
Pohlédl na svůj štít pověšený naproti jeho stolu. Templářský erb, nyní už ošoupaný a skoro neviditelný, se na něm skvěl jako připomínka krve, kterou nasál. Kolikrát už vystavil tento erb zplozenci a silou, o které ani nevěděl, a srazil ho jím? Bylo mu z té vzpomínky do pláče. Pokaždé, když zplozence srazil k zemi, totiž tomu přihlížela ona.
Odtrhl pohled od jeho starého přítele a znovu se zahleděl na stůl. Bylo těžké nevzpomínat na něco, čemu obětoval celý svůj život. Nevěděl, jestli zde má umřít, tady, nikoliv v Rekkiině náruči, nebo připlout lodí zpět a přihlížet její slávě. Přihlížet. Dívat se, jak ji lidé vyzdvihávají do oblak, jak ji oslavují a konzultují o její budoucnosti i minulosti. Slyšet ze všech stran ty chvály i pověsti, legendy i drby. Ano, to by mohl zkusit.
O několik dní později si obstaral dlouhou kápi i plášť, jinou zbroj a loď. Na tu nastoupil a přikázal kapitánovi, aby ho zavezl k oblasti, kde se objevuje šedá strážkyně, nyní už velitelka. Kapitán přikývl a vydal rozkaz otočit loď k Denerimu.

O další týden později dorazili k břehům Denerimu. Vystoupil ven a kochal se tím pohledem. Bylo to to město, které si pamatoval. A on věděl naprosto přesně, kdo zapříčinil, že to město stojí.
"Když půjdete po Poutníkově cestě, dostanete se do Šedé tvrze, pane," oznámil mu kapitán, marně nahlížeje pod jeho kápi. Alistair odvrátil hlavu a srazil si kápi víc do čela.
"Co je v Šedé tvrzi?"
"Velitelka Šedých strážců, pane." Alistair se pod kápí zamračil. Na čele se mu začaly sbíhat kapky potu, protože slyšel podezíravost v kapitánově hlase.
"Tam nepotřebuji. Děkuji za odvoz. Tu máte dva zlaťáky. Kéž nad vámi Stvořitel bdí i nad vodou." rozloučil se krátce, vlepil kapitánovi dva zlaťáky do dlaně a ostrým krokem vyrazil pryč.
Vyrazil po Poutníkově cestě, ale nezamířil do Šedé tvrze. Amaranthine mu přišlo jako lepší útočiště. Byla menší pravděpodobnost, že se s ní setká, a mohl se ztratit v davu. Daleko lepší.
Usedl ve zdejším hostinci a opatrně odposlouchával ostatní.
"Šedá strážkyně má přijet za pár dní. Někteří dokonce, říkají, že již dnes!" Alistair nastražil uši. Rekka? "Prý má zářivě skvoucí vlasy jako slunce a oči jako výtažek ze stromu v Breciliánském lese. Něco ti povím - myslím, že je víc než to." Muž, kterého Alistair poslouchal, třískl džbánem do stolu. "Ale kdo ví? Třeba to bude obyčejná žena jako každá jiná..." Nebude, pomyslel si Alistair. Pro mě nikdy nebyla. Muž si povzdychl. "Co si myslíš o té zvěsti, že je nakažená a co nevidět zemře?" Muž proti němu si usrkl ze svého džbánu.
"Myslím, že je to pravda. Měla až moc štěstí na to, aby měla štěstí teď. Nechť najde u Andrasty klid. Můžeme jen doufat, že ji někdo ušetří a nebude dlouho trpět." V Alistairovi hrklo. Nákaza? Může to být jen zvěst, připomněl si pak. Uklidni se.
Vyšel z hostince. Slyšel už dost. Nyní může jen čekat, až přijede a on ji poprvé po dlouhé době uvidí. Neplánoval si svléknout kápi dřív, než bylo nutné.
Našel si pokoj v jiném hostinci a ubytoval se tam. Ještě než usnul, zarývala se mu ona nemoc do srdce velkými písmeny.

Po několika dnech, kdy se dozvěděl o všech jejích činech mezi osvobozením Loghaina a jeho příjezdem do Amaranthine, konečně přijela.
Mnoho lidí postávalo kolem příjezdové cesty do Amaranthine a pokřikovali hesla a motta. On sám se postavil do předních řad, aby viděl, ne však na nějaké nápadné místo. A pak uviděl vozy. Vozy, před kterými kráčela ona.
Nepamatoval si, že by někdy byla takhle krásná. Vlasy, dříve vždy plné zplozenecké krve, nyní byly čisté a neporušené. Pleť, na které se uchytávaly kapky krve, nyní je zářila a třpytila se. A rty, dřív popraskané, bledé a ostré, nyní představovaly rudou linku tvaru luku. Alistair zadržel dech úžasem.
Mávala lidem a on viděl, jak ji zbožňují. Nedokázal se vysvětlit, proč je náhle tak šťastný, když ho ze všech stran ovál ten křik a nadšení lidí. Byl šťasný za ni?
Jak kráčela uličkou z obou stran obklopenou lidmi, trochu nadzvedl svou kápi, neměl ale v úmyslu ji svléci. Očima si prohlížela všechny její příznivce a pak zavadila rozzářenýma očima o ty jeho.
Na tu vteřinu, kdy mu hleděla do očí, si byl jistý že ho poznala. Navenek nedala nic znát, stále se usmívala, ale on, on viděl v jejích očí slzy. Náhle vědět, jak moc toužila se k němu rozeběhnout, obejmout ho a vše mu odpustit. Odpovídal jí pohledem plným sebekajícnosti prosícím o odpuštění. Její oči se na chviličku přimhouřily. Viděl, že mu odpustila. Všechno. Viděl na spodní straně jejího oka tvořící se slzu. A i on cítil, jak se neubrání nutkání setřít lehce slzu z jejího karamelového oka a polibku na ty rudé rty, nyní pevně sevřené. Srdce se mu rozbušilo a on už byl napůl rozhodnutý, že za ní vyběhne, když...
Odvrátila oči.
Ještě dlouho za ní hleděl, s rukama svěšenýma podél těla a obličejem bílým jako stěna. Bolelo ho tak u srdce, že zatoužil vyběhnout a zakřičet. Zakřičet na ni, na její ztrácející se postavu a vztyčenou ruku na pozdrav. Jakmile se mu dostala z dohledu, zarazil si kápi do obličeje a vyšel zpět do pokoje, kde se ubytoval.
Druhý den vyrazil znovu do hostince, aby zjistil, jestli si lidé jejich očního kontaktu nevšimli. Kdyby věděl, co se dozví, nechodil by tam...
"Už jsi to slyšel?" špitl kdosi u vedlejšího stolu.
"To o šedé strážkyni? Možná, podle toho, co myslíš."
"Prý je na smrtelné loži. Sténá a volá prý právoplatného nástupce trůnu, což je sice Anora, ale ona chce prý krále! Věřil bys tomu? Doktoři říkají, že už blázní. Má vysoké horečky." Alistair zbledl. Rekka... chce jeho?
Vyšel ven a okamžitě zamířil tam, kde tušil, že bude. Kaple Naší Paní Spasitelky.
U vchodu do kaple stáli dva templáři. Zamířil k nim.
"Je tam šedá strážkyně?" zeptal se a už měl nakročeno, že vejde, když ho oba zastavili a namířili mu čepel mezi žebra.
"Nikam, zahalený muži! Nesmíme tě tam pustit." zarazili ho a odstrčili, až musel o pár kroků ustoupit. Když na něj i nadále mířili mečem, Alistair se otočil a sešel ze schodů, které ke kapli vedly. Sedl si na poslední dva schody a podepřel si hlavu do rukou. S nemilým překvapením zjistil, že začíná sněžit.
Sníh? Tady? Ach Stvořiteli, jak já tě občas nenávidím. Zvedl hlavu k nebi. Sníh se začal pomalu, ale jistě zhušťovat, stále však nechumelilo, jen romaticky padaly vločky. Alistair mohl jen doufat, že uvidí otevřít dveře a z nich vyjít Rekku, šťastnou a hrdou, tak jako předešlý den. Postavil se. Alistair vyšel znovu po schodech, a v tom se dveře otevřely.


Dveře se otevřely a z nich vystoupila ctihodná matka. Mířila ke schodům se svěšenou hlavou a neodpovídala na jeho prosby, otázky i výkřiky. Stále jen šla, zlomená se slzou na krajíčku. Velký zvon pověšený nad kaplí začal zvonit.
První úder. Alistair stále nechápal, co se děje, dveře se zavřely. Druhý úder. Templáři sklonili hlavy, meče namířili k zemi. Třetí úder. Ctihodná matka sešla ze schodů, ještě jednou se otočila na kapli. Alistair uviděl na její tváři jednu osamělou slzu. Čtvrtý úder. Ctihodná matka se otočila a vyrazila dál. Pátý úder. Alistairovi se rozbušilo srdce a zatěkal očima po kapli. Co se tam k čertu děje? Šestý úder. Sevřel ruce v pěst. Mohl nyní jen čekat. Sedmý úder. Osmý úder. Devátý úder. Dlouho se pak nic neozývalo. Alistair si přehodil kápi přes hlavu a měl v úmyslu odejít pryč, když...
Desátý, jedenáctý a poté táhlý, skoro nekonečný dvanáctý úder. Alistair strnul uprostřed kroku. Otočil se znovu na kapli, sundal si kápi a vyděšeně hleděl na pomalu se otevírající dveře.
Kdyby mu potřeba plic a srdce neřekla, ať se nadechne, dozajista by se už nenadechl. Šok ho přimrazil k zemi a vzduchem pomalu létaly vločky, jako by se nic nedělo. Jenže dělo. Děl se zlomový bod Alistairova života, něco, co mu navždy rozpoltilo srdce na dvě poloviny. Z kaple šest templářů vyneslo černou hrobku, na kterou se téměř okamžitě přilíplo pár vloček. Za nimi i před nimi šlo pár sester z Oltáře.
Alistair nepotřeboval ujistit, čí ta hrobka je. On to věděl. Věděl to už od samého začátku.
Kdesi za ním se město proměnilo v tichou, truchlící vesnici. Když se otočil, lidé stáli na ulicích a jen přihlíželi, jak nesou hrob hrdinky Fereldenu, velitelky Strážců, osvoboditelkyně golemů a vlkodlaků. Ženy, která pro Alistaira znamenala více, než si kdo mohl představit.
Alistair si hodil kápi přes hlavu a vydal se za hrobkou, tam, kde tušil, bude slavnostní pohřeb a rozloučení jejích nejbližších. Zastavil se a zaváhal.
Mám tam jít? Mám se vystavit šokovaným pohledům ze strany těch, co mne znali, a otázkám, kde jsem byl? Mám jim povědět svůj příběh plný lásky, pláče i zloby? Vločky dopadaly jedna za druhou a čekaly, až se samy rozpijí a byť jen trochu smáčí jeho plášť. Po chvilce nerozhodnosti pak ale zapomněl na své obavy a vyrazil za černým hrobem, pod jehož stříbrným křížem spočinula Rekka. Krásná, bystrá a křehká Rekka.