Vše je napsané ve hvězdách... musíme v nich však umět číst a věřit.

Dragon Age - Memento mori

23. března 2010 v 18:33 | Mash!nkaB00M |  Něco, co považuji za nezbytné v mém životě
Tak tohle dám raději pod oddělovač, protože... by to mohlo jaksi... některé lidi popudit :D Občas vážně píšu nechutné povídky, vím to :D Takže prosím pěkně, jen pokud se dostatečně obrníte a nebudete poté mnou šokováni, čtěte :D Ale nebojte, nic do detailu tam není ;)



Pozoroval každý jeho pohyb. Ten zmatek, když se k němu přiblížil, ten žal, když uviděl svého starého přítele, bojujícího o zachování své bdělosti. Ten šok v jeho očích, když ho zabil, když jím byl přinucen. Ten stydlivý pohled, když se jej poprvé dotkl, ten smutek v jeho krásných modrých očích, když někdo připomněl záležitost u Ostagaru. Zevran nevěděl, co si o tom má myslet. Byl zvyklý, že se každý brzy vzpamatoval z jakkoli příšerné zkušenosti. Musel. Ale Illidian ne. Illidian cítil vinu, myslel si, že to zavinil on. Že zradil svého přítele tím, že ho nechal dotknout se zrdcadla, že zavinil to, co se odehrálo u Ostagaru. A pocit viny za přítelovu proměnu zesílila i návštěva urny. Illidian možná vypadal jako silný a nebojácný muž, uvnitř ale skrýval nekonečný žal a křehkou duši.
Zevran si neuměl vysvětlit ten pocit vedoucí k šílenství, jako by mu někdo lil kyselinu přímo do srdce, když Illidian mluvil s Alistairem a smáli se jako nejlepší přátelé. Neuměl si ani představit tu naběhlou husí kůži, když těsně kolem něj proletěl jeho šíp a zachránil ho od téměř jisté smrti. Ani ten čirý strach, když ho Cauthrien odvedla společně s Alistairem do pevnosti Drakon. Nic takového nikdy předtím necítil. A to ho mátlo.
Pozoroval, jak jako v divokém tanci Illidian zabíjí své protivníky s neuvěřitelnou přesností a rychlostí. Jak se uměl rozmáchnout oběmi zbraněmi najednou. A tak moc se divil, když chtěl, aby ho Zevran doprovodil do jeho stanu.
Ta bílá lesknoucí se pleť, když se zpotil. Ty skelné modré oči od vyčerpání. Ty pnoucí se svaly, když se prohýbal. Ty havraní černé vlasy. Ty naoko tvrdé rysy. Ty vystouplé lícní kosti. To byly věci, ze kterých se Zevranovi svíral žaludek ještě dlouho poté. Vždy, když si na něco takového vzpomněl nebo zahlédl, musel odvrátit pohled nebo se rychle soustředit na něco jiného. Ze všeho nejhorší ale bylo, když se ho Illidian omylem dotkl nebo ho chytil za rameno. Zevranem každý takový dotek otřásl tak moc, až ho mátly vlastní myšlenky.
Zároveň si ale všiml, jak ho sleduje Wynne. Neznal důvod, ale vždy, když zahlédl její pohled, jako by mu zmrazilo srdce. Když koukal na Illidiana, hořelo. Nebyl si to ale schopný přiznat před někým jiným. Rozhodl se, že si o tom s Illidianem promluví.
,,Illidiane," promluvil na něj jednoho dne v táboře. Illidian se na něj otočil a Zevran se lehce zachvěl.
,,Co se děje, Zevrane?"
,,Já... chtěl jsem ti jen říct, že..." Náhle si nebyl jistý, jestli je to ten nejlepší nápad. Zarazil se.
,,Co? Co jsi mi chtěl říct?" Zevran zvedl oči a znovu uviděl ten smutek hluboko v jeho očích, který ale nyní překrývala zvědavost. Na okamžik přetrumfla ten skrytý žal.
,,Myslím, že k tobě cítím něco víc. Že nás pojí něco víc než jen postel, jestli mi rozumíš." Poslední slova skoro špitl. Vyschlo mu v krku.
,,Rozumím." Illidian uhnul očima a Zevran poznal, že na tu samou věc myslel už od začátku. Je možné, pomyslel si, že by mě miloval? Celou tu dobu?
Zevran se k němu přiblížil. Chytil ho za paži a okamžitě pocítil, jak se Illidian napjal. Přiblížil se k němu ještě víc a tentokrát už cítil, jak se celý chvěje. Zevran od něj odstoupil a nechal ho být. Nechtěl ho příliš rozrušit.
Ležel vedle něj a vzpomínal. Vzpomněl si na Rinnu, jak se s tím Illidianovi svěřil, jak se mu ulevilo. Vzpomínka na ni už tak moc nebolela.
Zavrtěl se. Otočil k němu hlavu a sledoval, jak se šedý strážce probírá. Nejdřív zjevně nevěděl, co se děje a kde je, pak ale uzřel Zevrana a do hrůzy v jedo očích se vlila úleva. Posadil se a Zevran také. Lehce ho objal kolem pasu a sledoval, co na to Illidian. Jen mu trochu ztvrdly svaly na břiše, jinak nic. Zevran sjel trochu níže a pozoroval přitom Illidianův obličej. Illidian se kousl do spodního rtu a pak se zvedl a přešel k jeho věcem. Začal se oblékat.
,,Děje se něco?" Zevrana to trochu vyvedlo z míry.
,,Ne. Ne, neděje se vůbec nic. Máme jen mnoho práce, než bude tomu všemu konec." odpověděl výmluvně Illidian. Zevran poznal, že si vzpomněl na Tamlena.
,,Je mi to moc líto. Vím, že to pro tebe muselo být velmi těžké, vidět takto někoho, koho jsi znal už odmala." Illidian ztuhl. Zevran zalitoval, že s tím vůbec začal.
Pak se Illidian znovu svalil na zem a lítostivě se na něj podíval. Do očí se mu hrnuly slzy, i když jen maličko. Zevran se k němu přisunul a obkročmo na něj sedl.
,,C-co to děláš?" Neodpověděl. Slzy hned zmizely a nahradila je po nějaké chvíli slast.
A nyní tu stál a mohl jen mlčet. Nemohl se s tím nikomu svěřit, nikdo by mu nepomohl, ani ho nepochopil. Řešil až příliš podivnou záležitost.
A tak stál a díval se na vrchol pevnosti Drakon, kde ten, který ho miluje, obětuje svůj život proti Nákaze. Jenom ta myšlenka ho dováděla k šílenství. Vzpomněl si na poslední slova, která si řekli a obraz se mu mlžil před očima.
,,Ať se stane cokoliv, Zevrane... Miluji tě."
,,Krutá tvář až do konce." Litoval těch slov, která zvolil, aby nemusel říct to, co doopravdy cítil.
,,Já tebe taky." zašeptal do větru a sledoval, jak se z nejvyšší věže objevila vlna něčeho. Zahnalo to zplozence. Ta vlna dobra, která zničila Nákazu. Od té chvíle si Zevran nepamatoval téměř nic.
Zevran ležel na lůžku. Rychle se posadil.
,,Kde to jsem?" zeptal se okamžitě, co uviděl živou duši.
,,Jsi na ošetřovně. Budeš tu muset ještě asi den -"
,,Den?! Hou hou, tak to ne. Musím se ujistit, že... Že..." Že přežil? Že zemřel? Zevran nevěděl. Ztuhl tak, jak se posadil. Pak se ale vzpamatoval a začal si oblékat oblečení, které tam měl připravené. Vyšel pryč z pokoje, aniž by na sebe nechal sáhnout.
,,Kde je šedý strážce?" ptal se kohokoliv, koho potkal. Všichni ukazovali jedním směrem. Čím blíže Zevran byl, tím více si byl jistý, že ho vedou k hrobce, ale pokračoval dál. Stanul před velkými dveřmi, celý udýchaný. Olízl si rty a zatlačil do nich. Byly těžké. Zevran neviděl do světla, které polilo rozšiřující sloupec, jak otevíral dveře, pak si ale zvykl. Jako první uviděl na zemi koberec. Zvedal oči se očima stoupal po schodech. Zahlédl něčí spodní část zbroje. Zevranovi se zrychlil tep.
Pak zvedl oči úplně. Ohromeně zůstal stát na místě. Tam, ve zbroji ze silveritu, obličejem stejně ztrápeným jako šťastným, lesknoucím se mečem a zářivýma očima,... stál Illidian.
Dveře se za Zevranem zavřely. Poprvé ve svém dosavadním životě byl rád, že nezemřel, ačkoliv na to myslel. Ztuhlý na místě Zevran začal vnímat vřavu kolem sebe. Kdosi mu vtiskl do ruky pohár s vínem, někdo jiný ho táhl stranou. V té osobě poznal podnapilou ženu. Vytrhl se jí, pohár odložil a zůstal stát na okraji koberce, čekaje, až k němu Illidian přijde. Jestli přijde, pomyslel si a tentokrát už pevně věděl, co mu řekne, jestli bude mít tu příležitost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaké chcete, abych psala povídky?

Hlavně vtipný! xD 25.8% (17)
Romantický <3 16.7% (11)
Fantasy >:3 34.8% (23)
Kresli mangu x) 13.6% (9)
Napiš knihu o čemkoliv =o) 9.1% (6)

Komentáře

1 BassDIANN21 BassDIANN21 | E-mail | Web | 19. listopadu 2011 v 21:17 | Reagovat

Don't you know that it is correct time to get the <a href="http://goodfinance-blog.com/topics/personal-loans">personal loans</a>, which will help you.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama