Vše je napsané ve hvězdách... musíme v nich však umět číst a věřit.

Březen 2010

Budou přibývat převážně povídky... Času málo

23. března 2010 v 19:52 | Mash!nkaB00M |  Co je nového, tady u mě...
Omlouvám se všem, od nynějška ale tyto projevy budou opravdu řídké a obíhat budu jen, když budu mít dostatek času. Blogu se moc nevěnuji, jen přidávám po několika povídky, abyste alespoň měli co kritizovat ^^... Řeším právě ne moc příjemné věci, ale najdou se i ty pěkné, které bych chtěla uchovat navždy. Kupříkladu už asi měsíc se hádám se svým "bývalým" a vskutku, řekněme si to upřímně, dříve mi drtilo srdce jen ho vidět, nyní se už ale při každé jeho narážce usmívám a odbývám ho. Nechci se k němu vrátit a ani to nemám v úmyslu.
Jednou z těch pěknějších, hezkých věcí je, že mám velmi dobrou kamarádku. Neznáme se sice osobně, ale věřím, že ona opravdu žádný podvod není. Kameee ~ <3 ^^
A je toho ještě dost a dost a vy již jistě dychtíte číst mé povídky (Ale jistěěěě... :D).
Se šťastným sayounara (nashledanou) ~
Mashi-chan

Dragon Age - Saranghae (s věnováním)

23. března 2010 v 19:16 | Mash!nkaB00M |  Něco, co považuji za nezbytné v mém životě
Znovu pod čarou, tentokrát ale kvůli věnování ^ ^ Tato povídka je věnována Kame, mé strááášně dobré kamarádce, kterou mám vážně moc ráda <3 :) Nemůžu to ani slovy popsat, abych to nepřehnala a ani abych to nepodcenila :D A tady už je povídka. Jen - slovo Saranghae znamená v korejštině milovat.


Dragon Age - Střípek zla

23. března 2010 v 18:49 | Mash!nkaB00M |  Něco, co považuji za nezbytné v mém životě
,,Dost! Dost." vykřikl, když mu přiložila svou hbitou hůl ke krku. Dřív než hůl sundala z jeho krku, cítil, jak ho zamrazilo. Z hole vyzařoval chlad. Aniž byz něj spustila smaragdové přivřené oči, odstoupila. ,,Já... jsem se v tobě zmýlil. Myslel jsem, že jsi jako Cailan, nedospělé dítě toužící po slávě." Nedokázal odtrhnout pohled. Ostré rysy kontrastovaly s rudými vlasy a útlý nos se jí chvěl napětím a hrozbou. Stále se tvářila tak... smutně a naštvaně zároveň. Tvářila se ale přímo úměrně tomu, co ji potkalo - tomu, čemu ji vystavil on sám. Z toho pohledu, že o blížící se Nákazu má postarat tato mladá dívenka, se mu dělalo nanic.
,,Nemůžeme se odvrátit od pomoci, když se nabízí, Alistaire." říkala právě, když začal znovu poslouchat. Potom se znovu zanořil do myšlenek a jen zpozoroval, jak Alistair odchází. Šedá strážkyně se za ním ještě dlouho dívala svým smutným pohledem... Ale on se neotočil.
Obrátil do sebe tu odpornou břečku v poháru a zamotala se mu hlava. Byla cítit lyriem a zplozenci. Zakymácel se a upadl. Jakmile zavřel oči, přepadly ho hrůzné sny. Pak konečně procitl a postavil se. Ještě ho bolela hlava, ale byl rád, že už to má za sebou.
Vyšel z komnaty, ve které probíhalo Přijímání a uviděl své nové společníky. Bylo mu z nich na zvracení, ale musel jim být vděčný, že se jej nepokusili zradit. Ani jeden z nich. Stáli tam všichni, kromě jedné - Evangelicy, šedé strážkyně. Nasadil němý tázavý výraz. Morrigan hodila hlavou k blízkým dveřím.
,,Je tam. Zevran s ní chtěl mluvit o samotě, ale jak znám Zevrana, nic tak důležitého to nebude." odfrkla si a založila si ruce na prsou. Loghain kývl a vyšel ke dveřím. Zmáčkl kliku, nakoukl a... tvář mu zkameněla, znovu dveře zavřel a srdce mu bušilo až v krku. Ruku stále na klice, Loghain se otočil na ostatní. Podle jeho výrazu jediná Leliana pochopila.
,,Jéje!" Začala se neovladatelně pochechtávat a uculovat. Celá zrůžověla a dávala si ruku před pusu. Loghainovi nepřipadalo moc vtipné, že načapal Zevrana a Evangelicu uprostřed polibku. Tvářil se ale pořád stejně.
Zanedlouho Evangelica vyšla z komnaty, jako by se nechumelilo. Zevran se choval ještě chladněji než obvykle, snad aby zakryl rozpaky. Leliana udržovala svůj smích jen díky Loghainovu varovnému pohledu. Ten večer probíhal poté trochu rozpačitě, když Loghain mluvil na Evangelicu.
Ještě tu noc pozoroval z okna tu čarodějku, jak odchází do neznáma. Přišlo mu to podivné, ale ponechal to bez komentáře. Tu noc spal velmi neklidně.
,,Loghaine... vstávej." Někdo ho budil. Otevřel oči a uviděl nad sebou Evangelicu.
,,Co tu děláš? Kolik je hodin?" rozhlédl se. Všude byla ještě tma a Evangelica byla jen ve spodním prádle. Trochu se zastyděl, pak ale vylezl z postele. Byl asi o dvacet centimetrů vyšší než ona.
,,Někdo přede dveřmi... něco se tam děje." Pak se k němu otočila zády a vyrazila tiše ke dveřím. Následoval ji.
Přešla ke dveřím a přiložila k nim potichu ucho. Oči se jí rozšířily, a tak udělal to samé.
,,...a zabodnout do něj meč. Pak se na něm snad udržím." říkal právě hlas, ve kterém Loghain poznával Riordana. ,,Bude raněný. Tím pomohu šedé strážkyni."
,,Ale co když se neudržíš? Mohl bys také spadnout a zabít se." řekl druhý hlas.
,,Je to možné, ale za pokus to stojí, ne?" Druhý hlas mlčel. Riordan si povzdechl. ,,Máme málo času a tohle je nejlepší nápad, jak jí pomoci. Už musím. Hlavně to nikomu neříkej." Pak byly slyšet kroky. Evangelica se vztyčila a chtěla vyjít, ale Loghain ji chytil za zápěstí a němě zavrtěl hlavou. Povolila. Klíčovou dírkou bylo vidět mihotající světlo, nejspíš lucerna druhého hlasu. Když zmizelo, Evangelica opatrně otevřela dveře a hodlala jít pryč. Uprostřed pohybu se zastavila a chvíli tak zůstala. Pak začala dveře znovu zavírat a než je dovřela, uslyšel šeptané ,,Dobrou noc". Upřímně, když se ocitl tak náhle sám, cítil se docela osamocený. Pak se ale otřepal a znovu vlezl do postele.
,,V jakém jsme patře?" Zevran se zastavil, opřel se o kolena a zhluboka dýchal.
,,Tohle je druhé patro. Jsme pod střechou." utrousila plně informovaná Evangelica. Nevypadala nějak unavená. Spíš napjatá. Kdo by nebyl, pomyslel si Loghain, když má co nevidět zabít arcidémona. Ostré rysy byly náhle jako břity a měla nakrčené obočí. Zelené oči se třpytily a jenom její ohnivé vlasy skrývaly celý tento zjev. Měla na sobě čarodějnické roucho, které zakrývalo opravdu jen to nejnutnější, a v ruce třímala pěkně vytvarovanou hůl, jejíž jméno Loghain neznal. Vypadala opravdu prazvláštně.
,,Bojíš se?" šeptl, když zbytek skupiny nedával pozor. Ocitl se nyní přímo za ní a cítil se přitom podivně. Evangelica trhla hlavou do strany a podívala se na něj.
,,Ano," špitla pak a její rudé rty, jen o málo červenější než její vlasy, se lehce pohnuly. ,,Ano, bojím."
Loghain pocítil náhlé, silné, ale velice krátké nutkání ji obejmout a utěšit její stéblovité tělo. Pak se ale vzchopila, otřepala se a vykročila. Loghain ji se smíšenými pocity následoval.
Zastavila se. Byli přede dveřmi, když tu se otočila k týmu.
,,Tohle... je asi poslední klidná chvíle, kdy se vidíme," začala. V Loghainovi hrklo, nedal na sobě ale nic znát. ,,Víte, při poslední ráně arcidémonovi zemřu. Neptejte se proč, je to na dlouho. Ale... vězte, že... jste mi všichni prokázali velkou službu." S tímto se otočila čelem ke dveřím. Když se na sebe Zevran a Oghrenem podívali, Loghain ji chytil za rameno. Trochu ji zmáčkl, ale Evangelica ucukla. Znovu povolil a přistoupil k ní.
,,Domluvili jsme si, že to udělám já."
,,Není času nazbyt. Musíme jednat. Udělám to já. Jsem zde nepotřebná. Lidi mne už pak nebudou potřebovat." odvrátila se.
,,To neříkej! I bez arcidémona nebudou zplozenci vymýceni!" Loghain si všiml, jak se Evangelice nahrbila ramena a uslyšel vzlyk. ,,Udělám to já." Evangelica k němu zvedla uplakané oči.
,,To bys udělal?" pohlédla na něj s pohledem, ve kterém vycítil její podezření.
,,Ano. Ano, udělal." odvrátil od ní pohled. Ona pochopila, otřela si nenápadně oči a vykročila.
Sotva popadajíc, Evangelica zhluboka dýchala, s životem na krajíčku. Z posledních sil se rozběhla a cestou vzala meč. Loghain to vše viděl s odstupem, ale stejně to byl krásný pohled. Evangelica zabořila čepel meče do arcidémonovy hlavy a on chvíli váhal, nemá-li jít za ní a pomoct jí. Jenže pak vše pohltilo bílé světlo a jeho tlaková vlna odstrčila o pár metrů zpět. Rychle vstal a rozběhl se do prudkého světla, ale zakopl o něčí tělo a upadl. Neviděl dopředu, jen slyšel Evangelicčin moudrý hlas, jak se brání celým svým tělem. Vstal a znovu šlapal proti světlu. Do něčeho vrazil. Hmatal před sebe a zjistil, že to je arcidémonovo tělo, nejspíš břicho. S jednou rukou ohmatávaje arcidémona vedle sebe, Loghain ztěžka šel přímo k jeho hlavě, kde se podle jeho odhadů nacházela Evangelica.
Nahmatal na zemi něčí tělo. Bylo jiné. Celé se třáslo a bylo rozpálené. Poklekl k němu a v tu chvíli uslyšel pronikavý, dlouhý sten vycházející z toho těla. Ten zvuk mu trhal srdce. Posadil tělo a ve světle uviděl sedící Evangelicu. Vypadala úplně normálně, ale bylo kolem ní světlo a celá se potila. Ani nevěděl proč, přivinul ji k sobě a držel ji. Připomnělo mu to jednou, když držel Anoru nedávno po smrti její matky. Obraz se mu rozmazával, tak zavřel oči. Evangelicčino bezvládné tělo mu viselo v rukou. Poslední, co si pamatoval bylo, jak se mu Evangelica vytrhla z rukou a zaječela z plných plic. Pak se znovu bezvládně svalila a její tělo se už netřáslo.
Loghain se s trhnutím probudil. Ležel na nějakém lůžku, které nepoznával, a hned na lůžku vedle ležela Evangelica. Jsem mezi mrtvolami? mihlo mu hlavou.
,,Už jsi vzhůru." ozvalo se za ním. Stála tam Leliana. Vzala nedalekou židli a přisedla si k němu. Byla ve svém starém rouchu Oltáře a příjemně se usmívala. ,,Potřebuji s tebou mluvit, než se naše šedá strážkyně vzbudí."
,,Ona... žije?"
,,Já také nevím, jak se jim to povedlo, ale vymýtila arcidémona. Je na tom bohužel velice špatně." Podívala se smutně na Evangelicu a pak znovu na Loghaina. ,,Jde o to, že chci vědět, co k ní cítíš." přešla přímo k věci.
,,J-já?" Pohlédl na její tělo. Když tam tak ležela, bez svého odhalujícího roucha... Loghain zamrkal. ,,Vždyť... je o tolik mladší a..." Hlas se mu zatřásl, zklamal. Upřel pohled na Lelianu a krátce se zasmál. ,,Já... nevím, vážně nevím. Jsem na to už moc starý, vážně, já..." Nadechl se a zasekl se uprostřed věty. Tu chvíli, kdy jí objímal na střeše pevnosti Drakon, se cítil tak podivně, tak zkroušeně... opatrovnicky, starostlivě. To náhlé uvědomění ho šokovalo. ,,Znamená to... znamená to, že jí miluji?" Podíval se na ni a najednou nevěděl, jak se má cítit. Nevěděl, co má říkat, tak odrovnán tou skutečností byl.
,,Nejspíš ano." Leliana vstala a vzala knížku, kterou prve odložila. Poté tiše odešla, aby ho nechala jeho myšlenkám. Jeho zmateným, šokujícím, ale přesto jistým myšlenkám.
Loghain padl zády na postel a zahleděl se do zdi nad sebou. Celý zbledl. Nemohl a přesto chtěl... Znal ji tak krátce a přitom mu připadalo, že tak dlouho... Proč ho ušetřila? Proč ho tehdy neprobodla a nedala mu tak, co mu patří? Otočil hlavu. Evangelicčino tělo se mírně pohnulo. Pak se otočila a promnula si oči. Vypadala ztrhaně.
,,Co se děje?" rozhlédla se a její pohled ulpěl na Loghainovi.
,,Přežilas." usmál se mírně. Elfčiny oči se roztáhly.
,,Jakto? Měla jsem být mrtvá. Počkat - je arcidémon mrtev?" vypadala vyděšeně.
,,Ano, je. Ale neřeš to - hlavní je, že tady a teď jsi." Evangelica se posadila na posteli a objala si kolena. Loghain si uvědomil, jak moc jsou postele blízko u sebe: mohl se dotknout jejího boku, aniž by plně natáhl ruku. Posadil se také a dal jí ruku na rameno. Všiml si, že na něm má zarudlou skvrnu. To jsem jí způsobil já? Poposedl si směrem k ní. Nevypadalo to, že by ho vnímala, a už vůbec, že by ji to rozrušilo nebo něco takového. Loghain jí stále sledoval. Ona narozdíl od toho seděla s koleny pod bradou a s neklidným výrazem upřeným před sebe. Nejspíš ho ignorovala a zabývala se tím šokem, že přežila.
Když se Loghain užuž odhodlával se k ní nahnout, aby ji mohl obejmout kolem ramen, kdosi bez varování vešel. Rychle sundal ruku z jejího ramena, když uviděl Zevrana. Evangelica zvedla hlavu.
,,Zevrane!" narovnala se. Zevran si sedl na kraj její postele. Poposedla se směrem k němu, tedy na opačnou stranu, než byl Loghain. Loghaina píchlo u srdce, ale stále si držel tvář jako z kamene. Převalil se na bok a poslouchal.
,,Jak to s námi bude? Na rovinu, Evangelico." šeptali, aby je neslyšel. Ale on je slyšel moc dobře.
,,Já... nevím. Víš, Zevrane, vím, že o mě máš zájem, ale já... nejsem si jistá, jestli je tohle pravdu to, co chci." Její hlas zněl opravdu lítostně.
,,Chápu." slyšel příkrou Zevranovu odpověď. Slyšel v tom slově i nevysvětlitelný stesk a smutek. Žal. Loghain se zamračil.
Po chvíli podivného mlčení se opět ozvali. ,,Na rozloučenou." Slyšel pár zvuků, které napovídaly tomu, že ji trochu osahával, a pocítil touhu Zevrana něčím píchnout do zadku. Například s kopím by byl spokojen.
Když Zevran odešel, znovu se posadil. Evangelica se žalostně dívala na dveře a kousala se do spodního rtu. Pak ale odvrátila pohled a podívala se na Loghaina. Usmála se na něj, když viděla jeho výraz.
,,Prosím... Řekni mi, co se tam stalo." Bylo jasné, že myslí pevnost Drakon. Vyprávěl vše, co si pamatoval, protože po jejím výkřiku si nepamatoval vůbec nic, jen světlo... Když skončil, Evangelica si povzdechla. ,,No, vypadá to, že jsem šťastná výjimka," zasmála se. Loghain se usmál, ale nezasmál se. Na to se cítil až moc smutně.
Po chvíli, kdy se Evangelica znovu zabrala do myšlenek, si poposedl k ní. Zkusil to znovu. Položil jí ruku kolem ramen. Všimla si toho a zvedla k němu hlavu. Nic neříkala, jen sledovala, co udělá. Přisedl si ještě blíže k ní a přitiskl si ji k sobě. Nebránila se. Opřela mu hlavu do hrudi a on ji objal i druhou rukou. Cítil její vůni a užíval si toho okamžiku. Chtěl by víc, ale věděl, že ona by nechtěla. Tak jen seděl a objímal ji, čímž jí poskytl i balzám pro duši.
Jenže i střípek velkého zla může zničit velké množství slabého dobra. Evangelica Mahariel druhého dne zemřela ve velkých bolestech.

Dragon Age - Memento mori

23. března 2010 v 18:33 | Mash!nkaB00M |  Něco, co považuji za nezbytné v mém životě
Tak tohle dám raději pod oddělovač, protože... by to mohlo jaksi... některé lidi popudit :D Občas vážně píšu nechutné povídky, vím to :D Takže prosím pěkně, jen pokud se dostatečně obrníte a nebudete poté mnou šokováni, čtěte :D Ale nebojte, nic do detailu tam není ;)


Dragon Age - Co zůstalo navždy pomlčeno

11. března 2010 v 19:23 | Mash!nkaB00M |  Něco, co považuji za nezbytné v mém životě
Žila ve snu. Ve snu, který nemohla uskutečnit. Který si tak přála, a přitom... on ji nevnímal. Nemohl, nesměl. Ani kdyby chtěl. Byla pro něj neviditelná. Tak to vždy bylo, je a bude.
Přesto ho měla ráda. Velmi. Toužila po něm, toužila mu být po boku... A snažila se o to. Snažila se ze všech sil přijíti mu na oči, aby si jí všiml. Konečně.
Nehelaor. To bylo její jméno. Byla jednou z šedých strážců, kteří měli ve velké, poslední bitvě bránit Ferelden. Byla připravena jej bránit celým svým tělem, duší i srdcem, jen co si byla jista, že strategii odsouhlasil i král Cailan Theirin. To byl on. Její vyvolený.
"Nehelaor!" křikl na ni jakýsi jiný šedý strážce, mávaje na ni v běhu.
"Nějaké zprávy od krále, Pigiene?" zeptala se jej a pokradmu sledovala oblohu. Schylovalo se k bouři. Pigien přitakal.
"Král žádá tvojí přítomnost." Nehelaor zrudla jako krocan a zakoktala se.
"J-jakto? Proč?" uhnula před Pigienovým pohledem očima. Pigien si toho všiml.
"Nevím. Máš jít k němu do stanu, chce s tebou prý něco probrat. No, doufejme, že není po otci," uchechtl se Pigien a okamžitě schytal pohlavek.
"Neurážej krále!" obořila se na něj.
"No jo. Já zapomněl, že jsi na něj tak háklivá." odfrkl si Pigien a odešel. "Nezapomeň, králův stan!" zachechtal se ještě přes rameno a pak zašel za roh.
Nehelaor ještě chvíli stála, s prsy hrdě vypnutými a bradou uraženě vztyčenou, pak se ale uvolnila, několikrát se zhluboka nadechla a vydechla a vyrazila vpřed, směrem ke stanu Cailana Theirina.
"Loghaine," promluvil Cailan do zamyšleného ticha, "co si myslíš o té Nehelaor?" Král Cailan Theirin seděl na dřevěné židli, zamyšleně si prsty přejížděl přes rty a přivřenýma očima se díval do dálky. Teyrn Loghain Mac Tir zvedl oči od knihy, aniž by se na ni podruhé podíval ji zaklapl a odložil. Pak se opřel o opěradlo.
"Myslíš tu ženu s velkýma karamelovýma očima, co je sice velmi schopná, ale vždy se chce ujistit, že jsi strategii odsouhlasil ty sám? Ta samá, co vždy, když jsi na očích, ztuhne jako socha a jako by jí vystřelili duši z těla?" Loghain se uchechtl. On sám ji přivedl k šedým strážcům a i on sám ji učil. Znal ji lépe, než kdokoli jiný.
"Ano..., ano, přesně ta." zabrblal Cailan, stále pohroužen v myšlenkách.
"Jestli chceš doopravdy vědět, co si o ní myslím, Cailane," Loghain se zvedl ze své židle a měl nakročeno k odchodu, "tak si myslím, že je výtečným stratégem a..." Dramaticky se odmlčel. "...zamilovaná." Bez dalšího slova Loghain vyšel ze stanu a nechal Cailana svým myšlenkám.
"Zamilovaná," zamyslel se nad tím slovem. Pak nevědoucně pohodil rameny. "No, šťastný to muž, ten její vyvolený." Povzdychl si, narovnal se v židli a očekával, kdy se otevře plachta jeho stanu a objeví se ona strategička.
Nečekal dlouho. Do stanu pronikla světlá ruka, hned za ní následovala i žena v kožené zbroji s rozpuštěnými vlasy. Rty jako plátky růže přiložené k sobě, řasy husté a černé a luk na zádech - to vše napovídalo přítomnosti Nehelaor, šedé strážkyně. Ladným krokem proplula stanem a stanula před jejím králem. Zkřížila ruce na prsou a uklonila se, načež hrdě vystrčila bradu.
"Co potřebujete, můj pane?" pronesla monotóně naučenou větu.
"Ty jsi ta, kterou učil sám teyrn Loghain... Pověz, máš plány na nějakou strategii?"
"Zajisté, pane." přikývla. Cailan radostně vstal ze židle a přešel k nedalekému stolu s rozdělanou strategií Loghaina Mac Tira.
"Nebude rád, že se mu v tom hrabeme, měl by si ale uvědomit, že král jsem tu já. Co tedy navrhuješ?" Nehelaor k němu přistoupila a celá se roztřásla. Bylo pro ni velmi těžké udržet pozornost u strategie.
"Teyrn tu má nějaké plány... Má v plánu poslat nejdříve lučištníky, poté psy a pak první linii." Odkroužila prstem bojiště. "Zde se bude bojovat. Zde se bude nacházet záložní armáda a zde," ukázala na věži Ishalu, "bude zapálena pochodeň, která dá teyrnovi příkaz, aby zaútočil z křídla. Dobrý plán, ačkoliv se domnívám, že pro něj máme příliš málo vojsk." Dokončila svůj proslov a lehce ustoupila. Její srdce bylo snad poseto ďáblem.
"Souhlasím, však Loghain stále nechce nechat poslat pro vojska jiná." Odmlčel se a pak pohlédl s obavami na Nehelaor. "Zvládneme to?" Nehelaor byla tou otázkou zaskočena. V jeho obličeji bylo tolik obav, až měla nutkání jej obejmout a utěšit. Odtrhla od něj pohled a nechala si vlasy spadnout do očí, aby nebyly vidět rozpaky.
"Můžeme jen doufat ve Stvořitelův pohled." přiznala. Znovu pohlédla do plánů. Pro ni bylo snadné z toho číst, avšak pochybovala, že i pro někoho dalšího. Zavládlo trapné ticho. "Ach, um... Myslím, že budu m-muset jít." Obrátila se a vykročila k odchodu. Za zápěstí ji však zachytil Cailan. Ztuhla uprostřed pohybu, jen otočila hlavu.
"Děkuji. Vážně." Cailan cítil její tep, neměla rukavice. Stále nabíral rychlost, stejně jako rudnutí v jejím obličeji. Něco ho napadlo, nebyl si tím však jistý.
Pustil její ruku a nechal ji odejít. Pak znovu usedl do židle a přemýšlel o tom, co právě zjistil.
Jakmile se ocitla před stanem, dala se do běhu. Vyběhla bránou ven do Korcarijské pustiny a až za ní se udýchaně zastavila.
Děkuji? Od krále? Normálně by ji to tak nerozhodilo, ale... ale. Když nabrala dech, šla dál, až uviděla dva vlky. Vytáhla luk, napjala tětivu s šípem a zamířila. Jedním zásahem trefila. Druhý vlk zaskučel jako jeho přítel a agresivně vyběhl proti Nehelaor. Druhým šípem ukončila život i druhého vlka. Nechtělo se jí dál, dál do obávané Korcarijské pustiny. Zavrtěla hlavou a otočila se k Ostagaru. Mohutná pevnost se tyčila nad Pustinou jako ochranná ruka matky dítěte. Jenže zde dítě předčilo matku. Nehelaor znovu vstoupila do Ostagaru a bloudila po něm bez cíle.
"Zavolejte mi teyrna Loghaina." křikl na stráže. Během několika minut přišel, sám.
"Co jsi myslel tím 'zamilovaná'?" oslovil ho. Loghain se potměšile usmál.
"To, co jsem tím myslel, Cailane. Bezhlavě zamilovaná a schopná pro dotyčného obětovat vlastní krk." Teyrn trpělivě čekal na Cailanovu odpověď.
"Ano, jistě, ale do koho?" Cailan si ustaraně mnul bradu, ne a ne na to přijít. Loghain už to nevydržel a zasmál se nahlas. "Jen se směj, ale já jsem snad jediný, kdo to nevidí?"
"Popravdě? Ano." řekl Loghain stále s úsměvem. Cailan se zamračil. "Prostě popřemýšlej." dodal pak a odešel.
Cailan se nechtěl utápět v myšlenkách. Vyšel ze stanu a začal se bezcílně procházet po pevnosti.
"Ach!" vykřikla. Popruhy na nohou jí povolily a ona se teď řítila na zem, protože o jeden z nich zakopla. Někdo ji ale chytil.
"Jsi v pořádku?" poznala známý hlas. Spočinula v náruči. V jeho náruči. Vykulila oči, neodpověděla.
Neobratně ji oprášil a postavil na nohy. "Je zajímavé, že jsme se potkali takhle brzo po našem jednání ve stanu, že?" usmál se Cailan a Nehelaor přikývla. Nepodívala se mu do obličeje, protože věděla, že by zahlédl ten červený obličej, který pod blonďatými vlasy ukrývala.
"Já... děkuji." vykoktala ze sebe a jala se do uvazování popruhu. Řádně jej utáhla.
"Jsme si rovni." Z jeho hlasu bylo znát, že se usmívá. "
Řekni, ty... jsi zamilovaná?" zeptal se potom. Nehelaor ztuhla.
"Proč to chcete vědět?"
"To já jenom tak." zabručel a odvrátil hlavu. Trochu se mračil a vypadal zamyšlen, proto se Nehelaor rozhodla, že jej nechá osamotě.
"Omluvte mne, můj pane. Vypadá to, že se příště setkáme až na bojišti. Jste si jist, že to tak chcete?" zapochybovala. Cailan si odfrkl.
"Pche! No jistě. Je vidět, kdo tě učil." Povzdechl si a ruce dal k tělu. "Ano, jsem si naprosto jistý, že tentokrát budu bojovat. A ano, uvidíme se až na bojišti. Zatím sbohem." A bez dalšího pohledu odkráčel pryč.

"Bude bouřka," nadhodil sklesle Pigien. Ruce měl založené a zamračeně sledoval oblohu z okna, zatímco Nehelaor se za jeho zády oblékala do své zbroje.
"No neříkej." odsekla vztekle. Jednak to byl fakt, který se nedal popřít již od ranních hodin, a jednak byla Nehelaor podrážděná ještě z minulého dne. Když si nasadila rukavice, připojila se k muži, kterého vydávala za svého přítele. "Řekni to ještě jednou a vyzkouším si na tobě novou taktiku boje zvanou 'Ta sedla'." zamumlala.
"A no jo pořád." Tím konverzace skončila. Vyšla ze své komnaty a vyšla ven do večera se zataženou oblohou.
"Hej!" slyšela křičet Pigiena. Otočila se. Mluvil k jinému šedému strážci. "A víš, že dnes bude..." Všiml si Nehelaorina pohledu a na vteřinu se zastavil. "...pršet?"
"No tak, no tak! Co se děje? Máme bojovat proti zplozencům, ne proti otravným přátelům, Nehelaor! A ty, Pigiene, přestaň se držet za čelist a jdi vyburcovat ostatní šedé strážce! Nehelaor!" křikl na ni a pobídl ji, aby šla za ním.
"Co se děje?" zeptala se hned, jakmile se ocitla u něj.
"Nehelaor, po tobě chci jedno - jsi v první linii, že? Hlídej Cailana. Jestli se pustí do něčeho nebezpečného, kryj mu záda!" zařval na ni přes sílící déšť jako na ostříleného vojáka.
"Ano, pane!" oplatila mu to stejnou kartou, bouchla se pěstí do hrudi a odběhla pryč. Teyrn Loghain byl nejednou na svou studentku pyšný a tohle byla ta chvíle. Měla vlastní rozum a nezalekla se jen tak něčeho. Když mu zmizela z očí, otočil se a vykročil pryč.

Stáli tam.
Čekali. Čekali na nepřítele. Čekali a nevěděli, co s nimi bude dál.
Snad jsme moc neusnuli na vavřincích, pomyslela si.
Přicházeli. A byli hroziví. Bylo jich příliš mnoho. A Nehelaor už začala cítit v puse pach po krvi...
"Lučíštníci!" vytrhl ji ze zamyšlení ten hlas. Napjala tětivu a počkala na znamení. Pak vystřelila a sledovala svůj šíp v dešti jiných. Zaradovala se. Ten její strefil jednoho zplozence a zabil ho. Hned, co král vykřikl "Psi!" se zábrany rozevřely a oni nastoupili do první linie. A pak, po dlouhém čekání...
"Za Ferelden!" ... začal boj.
*****
Past. Co tady ksakru dělá past? Zaječela, když jí sevřela nohu a bez zábrany projela koženou botou. Když konečně povolila, Nehelaor si všimla, že je rezavá. Musela tu být velmi dlouho. Pak ale znovu vzala šíp a aniž by dál čekala, sledovala šípem Cailana a poslala dobře mířený šíp na každého zplozence, který se k němu přiblížil.
"Nehelaor!" zakřičel někdo vzadu. Odvrátila pozornost od bojiště a otočila se. Nikdo tam nebyl. Znovu se otočila k bojišti a našla očima Cailana. Řítil se na něj zplozenec zezadu, zatímco on bojoval s tím, co byl před ním. Chtěla nahmatat šíp, ale - žádný tam nebyl. Byla na výstupku, s prázdným toulcem a lukem v ruce. Začala panikařit.
"Pane!" zařvala, co nejvíc mohla, přes řev na bojišti ji však neslyšel. "U Stvořitelovy krve!" rozhlédla se. Na pahorek, na kterém stáli lučistníci, byli zplozenci. Někteří s panikou okamžitě skákali ze srázu, někteří však hrdinně napínali tětivy stále. Nehelaor zahodila luk a vrhla se na jednoho z nich. Vytrhla mu meč a zabila jej jím. Pak se vrhla ze srázu dolů.
Tvrdě dopadla. Vstala však, byla zvyklá i na horší věci. Rozběhla se směrem ke králi, kdy už zplozenec řval jako na lesy a s mečem nad hlavou hrozil odzbrojenému Cailanovi.
"Pane!" zakřičela ještě jednou. Uslyšel ji, i zplozenec otočil svou zrůdnou hlavu. Hodila mu svůj ukořistěný meč a sama s odstrašujícím křikem bokem vrazila do zplozence. Poté na něj Cailan hodil jeho meč čepelí dolů a natáhl se pro svůj.
"Co tady děláš? Máš být na pahorku a -"
"Zaplavili ho zplozenci. A mám prázdný toulec, to vám snad mohlo dojít! Vždyť na vás jinak celou dobu mířím, kdo myslíte, že sejmul těch pět zplozenců, co se na vás hrnuli?" zařvala na něj.
"Pozor!" Nehelaor si klekla a nechala Cailana, aby usekl hlavu zplozenci za ní. Pak se znovu postavila. Cailan vzal meč z již mrtvého zplozence a hodil jí ho. "Jsi schopná, tak buď tak laskavá a zachraň si raději vlastní krk, než abys ho chránila mně! Neposlouchej rady Loghaina. Umím se o sebe postarat sám!"
"O tom právě pochybuji." zamumlala tiše, chytila ale meč a pořádně se s ním rozmáchla za sebe. Nabrala dva zplozence.

"Vaše Veličenstvo!" zavřeštěla, když Cailana vytáhl do výšky obrovský zlobr. Sama ležela na zemi se zlomenou nohou. Nemohla se zvednout. Cailana zlobr odhodil jako nepotřebnou cetku, od krve a mrtvého. Nehelaor myslela, že si vyřve hlasivky, když křičela, aby vydržel. Když vedle něj padl i Duncan, zvedla se a napůl se k němu připlazila.
"Králi... Králi Cailane... Cailane Theirine!... Králi... Můj pane..." skučela nad jeho zkrvaveným tělem a nemohla se odtrhnout. Hlasivky jí vypovídaly službu. Pokusila se ho políbit, však marně. Umazala se od jeho krve a on stále prázdně hleděl do neznáma. Zoufalství z nevlastního osudu si položila obličej do zkrvavených rukou a plakala. Už nechtěla bojovat, ne dnes a ne tady. Byl konec. Válku prohráli a ona se rozhodla, že aspoň naposledy vykřičí do světa tu zradu.
"Teyrn Loghain Mac Tire, zaplatíš za své činy! Zaplatíš životem za velezradu králi! Zaplatíš, slyšíš mě? Zaplatíš! Dočkej smrti, hajzle!" vřískala na celé kolo, pak se svalila na tělo svého milovaného a čekala. Čekala, až bude všemu opravdový konec. Ve věčném objetí vzlykala a skučela. A co s ní bylo dál,... to ví už jen Stvořitel sám.

Dragon Age - Květinová, lesní vůně

11. března 2010 v 19:18 | Mash!nkaB00M
"Takže... už je to tak." promluvila chraplavě. Měla sucho v krku.
"Ano. Už se nedá nic dělat?" Ona nechtěla plakat. Nemohla plakat. Měla svou hrdost, musela ji mít. Jen kvůli jednomu shemovi přeci nezahodí všechnu hrdost a nenahradí ji ostudou pro celý svůj klan! Ale přeci plakala. Morriganina smrt znamenala... ne, nechtěla na to myslet. Ani se o to dělit s někým jiným. Nemohla. Nesměla.
"Ne. Celou dobu jsem to věděla. Skrývala jsem to, ale ani nyní to nesmím nikomu říci. Není jiné cesty." Sestoupila hrdě z výstupku, kde byla položena černá hrobka jediného odpadlíka, který jí mohl zachránit. Procházela mezi zástupy lidí, kteří netušili, jen se ohlíželi a v duchu se modlili, aby přicházející válka skončila v jejich prospěch. Dálská elfka potlačila poslední slzy, vystrčila hrdinně bradu a otevřela dvoukřídlé dveře vedoucí na světlo. Světlo ji polilo a její světlé vlasy se rozzářily jako zlato. Stejně, jako ji přineslo, si ji světlo zase vzalo... alespoň z pohledu lidí u Morrigan.

"Je to tady," vzdychl Alistair a přistoupil k ohni. "konečný nápor zplozenců." Elfka k němu zvedla oči, lemované černými stíny. Tázavě se na něj zadívala.
"Ano," přitakala Leliana, "je to tu." A tím konverzace končila.
"Vypadá to, že budeme muset sbalit kompletně celý tábor." zamumlal Alistair. Elfka přikývla a nic víc neříkala. "Děje se něco?"
"N-ne, neděje. Vůbec nic." pokusila se o úsměv, ale rychle to vzdala. Vstala a šla si zabalit své věci z tábora.
"Jednotky připravené, šedá strážkyně!" houkl na ni jakýsi muž a postavil se do pozoru. Dálka byla trochu zaražena, pak ale kývla, že slyší. Otočila se k týmu.
"Tak, zde naše cesty končí..." nadhodila slabým a křehkým hlasem. "Rozloučím se s vámi a... zabijeme ho." První předstoupila Leliana.
"Sbohem, strážkyně." rozloučila se prostě a po několika vteřinách se jí jako na povel vrhla do náruče. Amaraithine jí přiložila ruce na záda, jemně. Loučila se nerada, lámalo jí to srdce... pak ale Leliana odstoupila stranou, aby se mohli rozloučit i ostatní.
Sten vykročil vpřed. Byl teď před Amaraithine asi krok od těla a pouze pokývl hlavou. Pak si ale dal ruku na srdce a zlehka se uklonil. V úklonu zamumlal pouhé "Děkuji", zvedl se a poodstoupil.
Shale byla zjevně v rozpacích, a tak alespoň zkřížila ruce a uklonila se, jako to udělal Sten. Pak přistoupila k Lelianě a Stenovi, aby se s nimi mohla rozloučit.
Wynne vzala ruce dálky do svých a usmála se na ni.
"V tomto životě jsi toho moc dokázala, strážkyně," usmála se na ni pokojně. "a jistě mnoho ještě dokážeš." Amaraithine se musela velmi přemáhat, aby se nerozplakala. Kdyby tak věděla, jak moc se pletla! Skoro se jí vrhaly slzy do očí, ale pokusila se je udržet na svém místě. Wynne přešla k ostatním.
Jako pátý vyšel Zevran. Poklonil se, jako tehdy, když jí skládal přísahu, a bez dalšího slova - nepočítejme ten mlsný pohled, který hodil - se připojil k ostatním.
Pak vyšel na řadu Alistair. Usmál se a objal ji pevným stiskem, přátelským, důvěrným, nikoli však moc. Už prve mu Amaraithine řekla, že o něj nemá zájem, ale že bude ráda, pokud budou přáteli. Pokud by chtěl někdo vědět jeho city k ní... Nikdy se nezměnily. Stále ji miloval, i když věděl, že mu jeho city nebudou nadosmrti k ničemu.
"My se ale ještě nevidíme naposledy, že ne?" promluvil poté. Amaraithine pouze zavrtěla hlavou. Až po zabití arcidémona, pomyslela si. "Tak proč se loučíme, jako bys umírala?"
Zbledla. "Prostě... je to dojemná chvíle. Je taky dobře možné, že arcidémona neporazíme, víš? Udělejme to tedy, jako bychom se viděli naposledy." S těmito slovy odvrátila hlavu. Alistaira píchlo u srdce. Věděl, co by udělal, kdyby věděl, že to je naposledy... Odstoupil.
Poslední Oghren ji doopravdy zaskočil. Škytl, vrazil jí jeden ze dvou kalichů, co držel v ruce, kterou se neopíral o sekeru, nalil jí i do druhého kalichu alkohol, připil jí a obrátil do sebe kalich. Amaraithine překvapeně zamrkala, pak ale ucucla ze svého kalichu a rázem se rozkašlala. Oghren jí vzal kalich, podíval se do něj, dopil ho a šel k ostatním. Amaraithine byla z toho rozloučení tak překvapená, že se ani nestihla smát. Pak se otočila k těm, kteří ustoupili stranou a nyní se loučili mezi sebou a kývla na Alistaira, Wynne a Stena. Doloučili se a vyšli za ní.

"U Stvořitelovy krve, jak jsem to mohl dopustit?!" Alistair klečel na kolenou ve sněhu a křičel do oblohy. "Jak jsem mohl dopustit, aby mi jediná osoba, kterou jsem miloval nade vše, proklouzla mezi prsty?" Rukama padl do sněhu a horké slzy padaly do něj. Wynne k němu zezadu přistoupila, poklekla a pohladila ho po zádech.
"Alistaire..." nenacházela dost utěšujícná slova, kterými by ho utěšila. "Musela to udělat. Pro doro šedých strážců. Pro dobro nás všech."
"Ale," vzlykl Alistair, "proč to nenechala na mně? Udělala pro všechny víc, než..." Znovu se ponořil do vzlyků.
"Než by si zasloužila? Ach, vím, jak to myslíš. Ale každý z nás musí n
ěco obětovat, ať už sebe, nebo cokoliv jiného, aby mohli jiní žít bez útrap. Nemohla ti to přenechat. Její život byl předurčen k tomu, aby ochraňovala ostatní. A tak udělala. Měl bys být na svou přítelkyni pyšný."
"Jenže ona pro mě znamenala daleko víc, než jen přítelkyně!" vykřikl Alistair. "I když pro ni jsem já byl pouhým dalším šedým strážcem, dobrým kamarádem a někým, kdo ví, jak se cítí, ona pro mě nebyla jen to. Nikdy. Ani v Ostagaru, ani nyní." Odmlčel se. "Už... už chápu, proč byla tak odtažitá, když jsme se loučili v Denerimu." Rozklepaně se postavil na nohy a pozoroval stopy ve sněhu, které tam zanechal. Do nich okamžitě padaly nové vločky, které měly za nějakou dobu pokrýt tuto vzpomínku bílým závějem a už nikdy ji neobjevit.
"I pro ni jsi byl důležitý, věř mi," uklidňovala ho Wynne, která se již také postavila. Sten stál stranou a pozoroval budovu za ním, ve které spočívala hrobka šedé strážkyně, která svou obětí zachránila celý Ferelden. Alistair sklopil hlavu a pevně doufal, že má Wynne pravdu. Poté všichni tři vyšli i s celým zbytkem týmu do Oltáře, aby uctili její památku.

Seděl na židli v první řadě, ruce pevně stisknuté v pěsti a uši nastražené pro smuteční řeč muže u její hrobky.
Hrobka byla bílá. Jako je určitě bílá i její duše, pomyslel si zahořkle. Po tom všem, co pro lid udělala. Jemné rytiny na bílé hrobce byly nádherné a jako by je vyplňovala krásná hudba, linoucí se od elfího sboru. Alistair si to vše prohlížel a bolelo ho u srdce. Pochyboval, že ta bolest někdy ustoupí.
Vstal. Smuteční řeč skončila, byl na řadě, aby jí vzdal hold a nastoupil na trůn. Vystoupil po schůdkách a začal si mumlat svou řeč, která se rozléhala a odrážela od stěn.
"K začátku, přeji ti, aby tě Stvořitel přijal za svou a dal k božstvu. Po tom," zvýšil hlas, "co jsi pro nás všechny udělala si to zasloužíš. Nechť tě Andrasta provází nebesy." Dramaticky se odmlčel, pak ale pokračoval. "A abys tam nahoře věděla, co jsi zde způsobila, řeknu také, že jsi ukradla i mé srdce. Říkám to zde, protože jsem neměl příležitost říct ti to, když jsi byla zde. Neodpustím ti, že jsi se obětovala, aniž by jsi cokoli komukoli řekla, a já věřím, že už od té doby, co jsme se dozvěděli, že máme bojovat s arcidémonem, jsi byla rozhodnuta, že necháš obětovat sebe. Nevím proč, ale věz, věz, že tu věc tady -" zabušil si pěstí na hruď, kde měl srdce, "- jsi mi vzala už toho dne, kdy jsem tě poprvé uviděl. A nikdo mi ji již nevrátí, tudíž ji nikdo znovu nevezme.
Proto si vezmi tohle. Vem si to a buď s tím pokojně navěky, tak, jak tě arcidémon zanechal." Alistair vytáhl růži, tu růži, kterou mu tehdy uslzeně vracela zpět do dlaně se slovy, že ji nemůže mít. Alistair by byl přísahal, že se její prsty semkly kolem stonku, než se otočil... A také by přísahal, jako by v davu za sebou zahlédl na osamělé židli ji, jak k němu zvedá hlavu a usmívá se... Trochu se zarazil, pak se ale postava na židli rozplynula a on rázně vykročil uličkou ke dveřím. Když pak otevřel dvoukřídlé dveře, s pohledy celé skupiny v zádech, Oltář na okamžik náhle ovanula její květinová vůně, divoká a lesní... a pak Alistaira pohltilo světlo.

Dragon Age - Návrat z Hlubokých cest

11. března 2010 v 19:15 | Mash!nkaB00M |  Něco, co považuji za nezbytné v mém životě
"U-Už je to pryč?" zasípala. Lehce pootevřela oči a uzřela Wynne.
"Ano, šedá strážkyně. Je to za námi." Wynne ji pohladila po tmavých vlasech a Dranna znovu usnula.
Nejdříve začala vnímat okolí, i když matně. Byla ve stavu, ve kterém by mohli lidé kolem ní říci cokoli, a na ni by to zapůsobilo, až kdyby byla plně při vědomí. Slyšela šeptající hlasy kolem ní.
"... Myslím, že to nebude vážné. Jeden z Brančiných golemů jí přivodil lehký otřes mozku. Má rozbitou lebku a poležela si v bezvědomí, ale bude v pořádku." Wynnin konejšivý hlas se rozléhal a odrážel od zdí. Jsou v ještě v Hlubokých cestách? Možná, ale byli na cestě. Komusi plnou vahou byla opřena a dotyčný ji podpíral.
"Promarnili jsme zde už příliš mnoho času. Je načase, abychom zamířili na sever," ozval se hluboký hlas vedle ní, zřejmě toho, kdo ji táhl. Dranna poznala Stena.
Pokusila se zvednout hlavu, což se jí z poloviny podařilo, nebýt toho, že ji příšerně rozbolela hlava a jí se zatmělo před očima.
"Nenamáhej se příliš, šedá strážkyně, mohlo by ti to přihoršit." varovala ji Wynne a Dranna ji poslechla. Znovu svěsila hlavu a nechala Stena, aby ji táhl skrz Hluboké cesty. Upadla do spánku se sny z minulosti a skoro jisté budoucnosti.
Viděla jeho. Viděla Alistaira, sklánějícího se nad ní v jejím stanu, viděla je. Viděla její skupinu, stojící před hrozivým drakem, viděla sebe zadávající poslední akord ke svobodě - slyšela krásnou hudbu, ve které jakoby slyšela všechnu tu odhodlanost, čest a konečnou výhru šedých strážců. Viděla i Ostagar, plánující onu osudnou bitvu, střádající plán na zplozence i samotného arcidémona, viděla lučištníky, psy i všechny šedé strážce, kteří vyběhli, aniž by znali svůj konec, aniž by znali zradu... Viděla i sebe stojící před Loghainem, odhodlanou udělit mu poslední notu života probodnutím - dát mu, co si zaslouží již od doby, kdy opustil Ostagar jako hrdina, ačkoliv sám zachoval se jako zbabělec. Viděla Lelianu pějící žalopěv, který zazpívala Dranně i všem ostatním, když si zajistili podporu dálských elfů. A pak, pak uviděla Alistaira, který zvedal ruku všem jeho novým poddaným, kterým byl dobrým a spravedlivým králem. A nakonec, nakonec uviděla je. Svou bývalou rodinu, ty, kteří ji láskyplně vychovávali a poté podlehli zradě arla Howea. Fergus, jeho manželka, Oven, teyrna, teyrn Cousland, Dairren i všichni ostatní z hradu...
Hltavě se nadechla. Měla podezření, že se v době svého spánku nenadechla, i když to nemohlo být pravdivé. Srdce jí bušilo a viděla velmi mlhavě. Jakto? Bylo to... podivné. Nic takového nikdy necítila. Takovou bolest v srdci, takovou duševní zranitelnost...
Ležela na nepohodlné posteli z chladného kamene. Kam se rozhlédla, tam kolem ní pobíhali malí lidé asi o hlavu menší než ona. Trpaslíci, uvědomila si.
"... hůř, než jsme čekali. Vypadalo to jako ta zranění, která jste nám předložila, jenže ti golemové byli vylepšeni duchovními částečkami krystaly, které dokážou způsobit opravdu velmi závažná zranění. Naši léčitelé udělali co mohli, ale bude lepší, když se bude zotavovat ve svém. Máme tu už tak hodně zraněných." uslyšela přibližující se hlas.
"Tahle strážkyně nemá "své", vy zakrslý tupče!" uslyšela pak arogantní hlas Morrigan. Pousmála se.
"No, možná bychom ji zde mohli ponechat, dokud se nezotaví..."
"To byste měli, pokud víte, co je pro vás dobré," odfrkla si Morrigan a odkráčela pryč.
Dranna vyčerpáním a neschopností vnímat své okolí znovu propadala spánku.
Nevěděla, jak dlouho spala, ani nevěděla, o čem se jí zdálo, ale její srdce se zdálo rozdrásané vzpomínkami a myšlenkami na to vše zlé, co ji potkalo. Uvědomila si tu chybu a pokusila se věnovat více tomu hezkému. Je opravdu vše zlé k něčemu dobré? proběhlo jí hlavou bez jakéhokoli varování či řádu.
Nedařilo se jí na nic hezkého přijít, možná vyčerpáním, možná jí vlastní mysl bránila obrátit list a vidět to pěkné. Ale... fantazie má nekonečné meze, pomyslela si a znovu usnula.
Pobíhala v šatech za doprovodu oné Lelianiny písně po neznámé, zato přenádherné krajině mezi stromy. Stále se ohlížela, neviděla ale nic... a to ji uklidňovalo. Smála se a tančila ve svitu slunce pronikajícího mezi větvemi, žádné z paprsků ji však nezapálilo do očí... Do nekonečna tančila a otáčela se, nikde nikdo...
Pak se ohlédla znovu. Už tam ale někdo byl - zkrvaven, utrápen a zanedbán. Přišla blíže - a náhle jí došlo, pro co se vlastně ohlížela. Jedno jediné jí v této krásné bezstarostné pustině chybělo... Alistair.
Aniž by čekala déle, vrhla se na něj a vše ostatní se znovu vytratilo, tak moc se soustředila na něj i na to, co mělo přijít...
"K-kde to jsem?" otevřela zprudka své veliké hnědé oči a zatřepala hlavou.
"Tady přece," ozvala se Morrigan. "Vzbudila jsi se zrovna příhodně, už jsme skoro u tábora."
"U-uh." Dranna nervózně zamrkala a pak se postavila na vlastní nohy, když ji Sten spustil na zem. Pohlédla na sebe - byla plná šrámů, obvazů, krve a podlitin.
"V táboře s tím něco udělám." usmála se na ni Wynne a pak pokračovaly v cestě.
Už slyšela oheň. To příjemné praskání, které ji jindy tak hrozně moc znervózňovalo. Dranna přidala do kroku.
U ohně se rýsovaly postavy. Nahrnuly se jí slzy do očí, jednak bolestí, jednak dojetím, že přežila ty muka a bitvy. Skoro se rozběhla a zatínala zuby, aby potlačila bolest a dala místo štěstí, které ji teď naplňovalo. Postavy se zaostřovaly a nejedna se k ní obrátila. Pak se obrátila i ta, na kterou Dranna koukala - i on.
"T-ty..." uslyšela tiché zachraptění, když dorazila skoro k ohni. Postava na ni vyjeveně zírala a nebyla schopna slov. Nepohnula se z místa, a tak Dranna, ve své těžké plátové zbroji objala dotyčnou nejpevnějším a nejdůvěrnějším stiskem, na který se zmohla. Zabořila svůj obličej do hrudi té postavy a začala plakat. Vzlykat, naříkat, skučet.
"Alistaire, tolik se mi stýskalo...!" vydala ze sebe mezi vzlyky. Alistair ještě nebyl schopen vydat ze sebe hlásku, a tak jen opětoval její objetí a pohladil ji po vlasech. Přícházející tým se zastavil a přihlížel tomu okamžiku. Wynne se babičkovsky usmívala, Sten zamračeně sledoval a Morrigan to rovnou vzala raději oklikou ke svému tábořišti. Oghren naštvaně zabodl sekeru do země, pak ale při pohledu na ty dvě hrdličky vyměkl, Leliana měla podobný výraz jako Wynne a Zevran pouze přihlížel bez jakéhokoli zabarvení v obličeji.
"Jsem tak rád, že žiješ." vydechl pak Alistair. Odpovědí mu bylo větší stisknutí Dranny. Skoro se bál ji stisknout také, aby jí neublížil. Trochu k ní sklopil hlavu, koneckonců byla menší než on. Zvedla hlavu a on poprvé, co ji poznal, uviděl její slzy. Jako by se teď proměnila v křehkou a bezbrannou dívku, a ne tu, které bylo předurčeno uchránit Ferelden před hordou zplozenců. Náhle si uvědomil, že ji v tom vlastně celou tu dobu nechává projít samotnou.
Do jejích vlasů spadla kapka vody. Pak další, a další... začalo poprchávat. Během chvíle, kdy se oba drželi a on na ni hleděl, na ni, rozklepanou a vyčerpanou, začalo pršet. A smývalo krev z jejich obličejů, chladilo bolestivé rány, uklidňovalo duši. Déšť přišel jako uvítaný balzám na tělo i duši, jako seslán samým Stvořitelem. A Alistair nepochyboval, že to tak i bylo.
Nechal ji plakat. Neuklidňoval ji, jen ji držel v objetí a nechal ji, ať prolije slzy za všechno, za všechny, kteří zemřeli, kteří padli v oběť za Ferelden, když se zodpovídali tomu, kdo je zradil...
Déšť houstl. Všichni se vrátili na svá místa, a když se Dranna trochu sebrala, usedla na zem k ohni a odmítla kamkoli jít, ačkoliv oheň uhasínal. Alistair k ní přisedl a byl jí oporou v deštivé noci.
"Je to za námi... Je to pryč. Všechno bude v pořádku. Už bude všechno v pořádku." Utěšujícná slova z něj padala, ani nevěděl jak. Oba byli zmoklí do morku kostí, objímali se ale přesto a té noci bylo velmi málo okamžiků, kdy se od sebe oddělili.
Tu noc pršelo. Propršelo ji celou a nenechala jedinou věc nasuchu. Jenom úplněk do ní svítil a osvětloval ji. Dranna i Alistair sebou škubli, když uslyšeli v dálce ohromný a teskný dračí řev, který znali. A nepatřil obyčejnému drakovi.

Po krátké přestávce zase zpět n_n

11. března 2010 v 19:12 | Mash!nkaB00M |  Co je nového, tady u mě...
Zdravím!
Po krátké, psaním vyplněné přestávce jsem zase zpět, s municí plnou povídek. Sice jen na jedno téma, ale... stále povídky. Myslím, že nejvíce se mi povedla "Květinová, lesní vůně", a zase nejlepší nápad měla "Co zůstalo pomlčeno", s čímž jsem si ale moc nepohrála, takže dopadla trochu hůř. Je to z části určitě i tím, že je delší.
I Návrat z Hlubokých cest je vskutku to jedno z "elitných povídek" mé sbírky. :D No, nevím, co bych o ní rozvedla, takže jedu dál.
A tady máme "Tichá noc, svatá noc". Je to jediná povídka, která není v melancholickém duchu, ba naopak, je nejvtipnější ze všech mých na téma "Dragon Age". Neužívám v ní sice slova, která užívám v jiných a bude to asi tím, že to prostě není má parketa, i když jsem schopna zaplést sice chudý, ale aspoň nějaký humor i do smutnějších povídek. Ještě na ní pracuji a ani, když nyní má svých průměrných 8 Kb, není ani zdaleka u konce. Počítám, že bude nejdelší ze všech, tipuji to na 20 Kb.
To by bylo o novinkách v mém repertoáru a nyní už je jdu zveřejnit.
S pozdravem
Mashinka