Vše je napsané ve hvězdách... musíme v nich však umět číst a věřit.

Autobus : Trauma

30. května 2009 v 13:59 | Mashinka and her stroywoodtse s.r.o. |  Něco, co považuji za nezbytné v mém životě
Horror, který sem dneska napsala....
Myslím, že vyděsí ty, co jezdí v autobuse!!




Jako každý den šel jsem na zastávku autobusu. Nastoupil jsem do autobusu, kterým jezdím již pět let - autobusem číslo 13. Tímto autobusem jezdí jen hrstka příjemných lidí, se kterými si rozumím jako s nikým. Vystupuji na zastávce blízko svého domu. Jednou dvakrát jsem těm lidem nabídl, aby mne navštívili, ale oni vždy zdvořile odmítli. Divné však je, že jsem je nikdy neviděl vystupovat. Nikdy mne to příliš nezajímalo. Byl jsem rád, že jsem rád a tím to končilo. Že jsem si to tehdy neuvědomil...
Abych se představil - jmenuji se Wilhelm Kennedy a budu vám vyprávět svůj příběh, který mne samotného vyděsil natolik, že jsem autobusy přestal jezdit.
Bylo 16.listopadu a na naše městečko padala mlha. Já, jako vždy, šel jsem na liduprázdnou zastávku, abych si počkal na autobus. Tenhle autobus byl přesný, ne jako ty ostatní v Anglii. Přesně za pět minut přijel autobus a já nastoupil. Lidé mě usměvavě přivítali ze svých obvyklých míst a já si přisedl k jedné z postarších paní. Paní se širokým úsměvem nabídla mi z termosky trochu čaje. Nevypadal vábně, ale já, od srdce dobrák, jsem si vzal. Hned po prvním doušku jsem se cítil neskutečně ospalý, ačkoliv když jsem do autobusu nasedl, byl jsem plný energie. Zívl jsem a ta paní si toho všimla.
"Ale copak, Wilhelme, nejsi dnes ospalý?" zeptala se s ustaraným výrazem.
"Ano, po té únavné práci na mě nějak přišel spánek," zalhal jsem.
"A nechcete si na chvilku zdřímnout? My vás probudíme.."
"Ale ne, to je v pořádku." řekl jsem stěží a paní se malinko zamračila.
"Jak myslíte, ale my vás nechceme zbytečně trápit," jemně se dotkla kostnatou rukou mého ramena a já pocítil mrtvolný chlad. Ačkoli proti své vůli, ucukl jsem.
"Co se děje?" Ta paní mi naháněla čím dál tím více strach.
"Nic...." pověděl jsem zamyšleně a přeběhl mi mráz po zádech. Je jí jenom zima, je jí jenom zima! uklidňoval jsem se po zbytek cesty.
Tato situace se opakovala asi tak týden. Pokaždé s jiným člověkem, ale stejná písnička."Nechcete si zdřímnout?", "Ale pročpak ne?" a "Jak myslíte.". Ukázalo se, že pokud odmítnu, lidé se naštvou. A tak jsem den co den pil ten záhadný čaj, který mne uspával, jen abych se zavděčil lidem z autobusu. Pokaždé ale, jakmile jsem z něj vytáhl paty, ospalost mne přešla a byl jsem zase čilý a zdravý.
Celý měsíc mě hryzala do svědomí jedna otázka: "Kde bydlí ti lidé?" Když jsem se jich ptal, jen se usmáli a odpověděli: "Na tom nezáleží."
Nikomu ze svých přátel jsem neřekl o tomto autobusu, oni by mi nevěřili. Ani rodina ne. A tak jsem se izoloval od rodiny i od přátel a více se vázal na lidi v autobusu. A tak šlo dál a dál.... Až okolí - sousedi, prodavačky, popeláři i malé děti - se mi začali vyhýbat obloukem a říkat mi "Podivný muž ze Soul Street". Nikdo už se o mně nezajímal, jen jeden můj přítel - Jacob. Jacob byl odjakživa odstrkovaný, a tak nevadilo, že se bavil s nejpodivnějším mužem z městečka - se mnou. Dokonce ani Jacobovi jsem o autobusu neřekl, stejně jako ostatním lidem. Bylo to mé tajemství.
Jednoho dne se však stala nezvratná věc. Jel jsem autobusem, jako vždy, a napil se čaje. Tentokrát však se se mnou zatočila zem. Nebyl jsem schopný nic říct, upadl jsem do hlubokého spánku. Poslední věc, kterou jsem viděl, byla ta paní a potměšile se usmívala.
Když jsem se probral, vyděsil jsem se. Z paní vedle mě se stala hnisající kostra, s oblečením přesně takovým, jaký měla každý den. Podíval jsem se na ostatní - dopadli stejně. Rozhlédl jsem se. Všechny části autobusu byly rezavé a hnědé. Chtěl jsem otevřít dveře, abych se dostal ven, ale byly zaseknuté. Vykopl jsem je tedy a vyšel ven. První věc, kterou jsem uviděl, byla hrůzná zeď s ostny. Zděsil jsem se. Byl jsem roztřesený a nevěděl co dřív. Hluboka jsem se nadechl a vydechl. Pak jsem znovu nastoupil do autobusu. Teď jsem si toho všiml: všude po podlaze autobusu byla krev. Zaschlá, ale spoustu krve. Nadechl jsem se ale a šel více dopředu. Děsil jsem se toho, co bych mohl vidět, ale zvědavost mne hnala dál. Uviděl jsem křeslo řidiče. Cosi se tam pohnulo. Srdce mi poskočilo radostí a já prudce zatáhl a otočil si křeslo k sobě. Začal jsem neovladatelně křičet. To, co se mi naskytlo za pohled, bylo horší než všechno ostatní. Řidič autobusu mě v sobě několik ostnů a byla to téže hnisající kostra, kterou byli i ostatní. To, co se tam hýbalo, byli červi a různé havěti, které požíraly mrtvoly. Zběsile jsem vyběhl ven a začal křič
et o pomoc. Vše se pak odehrálo jako ve zrychleném filmu - policie, záchranka, polepšovna, psychiatr, Jacob....
Opravdu jsem se probral až na lůžku v nemocnici. Nade mnou stál Jacob a když jsem otevřel oči, oddechl si a posadil se do křesla.
"Co..co se stalo?"
"To se mám ptát já tebe. Co jsi u všech všudy dělal v tom autobusu?"
"Já....já...já nevím.."
řekl jsem a chytil se za hlavu. "Co se stalo s těmi lidmi?"
"Ti lidé byly ty mrtvoly."řekl a když viděl můj vytřeštěný výraz, dodal:"Vidím, že nechápeš. Povím ti tedy celou historii toho autobusu.
Ten autobus jezdil v 20.století. Lidé, kteří do něj nastoupili, si mohli říct, kam chtějí jet. A řidič tam jel. Ale jednoho dne - bylo to přesně před 90 lety - do něj nastoupilo jen pár lidí. Řidič chtěl vyhovět prvnímu člověku, jenže ouha! Na dálnici dostal autobus smyk a narazili přesně do té ostnaté zdi. Řidič to nepřežil. Ty lidi postříkala krev a všichni zešíleli. Ale protože to tehdy bylo na samotě u lesa, nikdo je neslyšel a oni tam zemřeli."
"A..... Proč tam byla ta zeď? A proč je tam nechali? Proč mě chtěli zabít?" zeptal jsem se zvědavě, ačkoli jsem už nic vědět nechtěl.
"To nikdo neví. Možná byl nastražena schválně. Nikdo neví.
Mrtvoly tam nechali na památku těch příjemných lidí. Nechtěli tě zabít, ale měli prý - podle legendy - nechat zešílet dalších deset lidí, aby byli vysvobozeni. Ty jsi byl poslední oběť." Po zjištění této informace jsem se rozhodl, že už nikdy nepojedu autobusem. Nyní pracuji, jezdím do práce i z práce svým autem a na minulost se snažím zapomenout.

Konec

Tak co? Báli jste se?? Já bych zešílela!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MrS.RikKisheQ MrS.RikKisheQ | Web | 30. května 2009 v 14:06 | Reagovat

ty woe !

2 Mar.Leey* Mar.Leey* | Web | 30. května 2009 v 14:07 | Reagovat

Ahojky,
Potřebuju jednu drobnou laskavost. Dneska chci mít na blogu rekord v návštěvnosti. Prosím, klikni na můj webík, připiš aspoň jeden komentář , zvýšíš tím tak moji návštěvnost a já budu spokojená. Tím, že jsem zavítala na tvůj blog, tak jsem ti také zvýšila návštěvnost o jenoho človíčka. Kuju předem a neber tohle jako reklamu, ale jako pozvánku. Kuju moc  8-)

3 ~>LaDy AleXinQa<~ ~>LaDy AleXinQa<~ | Web | 30. května 2009 v 14:10 | Reagovat

juujj som si citala kusok ze PANI VEDLA MNA BOLA KOSTRA A HNISALA...a tak...no je to dost nechutne...idem si to precitat od zaciatku

4 Nika♥ Nika♥ | Web | 30. května 2009 v 14:13 | Reagovat

Ahojky na mojej stranke je Party pls zapoj sa!!!:) Dikes a sorry za reklamu...♥

5 Yutaha Yutaha | Web | 31. května 2009 v 9:15 | Reagovat

ahoj si ta pridavam

6 Suna Suna | Web | 31. května 2009 v 9:38 | Reagovat

Hustý,- hluboká kritika!!!
Ne je to no děsivé. Ano to je správný výraz děsivé.

7 SBénko Ewqua nebo i Sushinka vyber si =D SBénko Ewqua nebo i Sushinka vyber si =D | Web | 1. června 2009 v 15:02 | Reagovat

WOW to je hustý a nechutný a děsivý..

8 Dany *tvoje šílené SB na útěku před ničím* Dany *tvoje šílené SB na útěku před ničím* | Web | 1. června 2009 v 20:50 | Reagovat

jo, nejsi jediná! =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama